Editors – 6. 4. 2018, MeetFactory

13. června 2018 v 18:38 | Mishana |  Koncerty 2018
Letos jsem asi trochu zaspala, neboť první koncert roku jsem absolvovala až na začátku dubna, nicméně start to byl velmi podařený. Ačkoliv byli v Česku stále dost podceňovaní Editors vyprodaní, stačilo přijít pouhou půlhodinku před přepokládaným začátkem a před/v MeetFactory postávalo sotva deset lidí. Právě v MeetFactory jsem se octla vůbec poprvé a recenze, jež jsem dostala od těch, co už zde na koncertě byli, nezněly zrovna lichotivě, ovšem já nezaznamenala v podstatě žádný problém a do sálu jsem se dostala bez nehod.

Přiznávám zcela pokorně, že o předskokanech jsem nevěděla nic kromě žánru, kterým byli popsáni na Googlu a který mě dvakrát nenadchnul. Ovšem Pařížané říkající si Dead Sea mě velmi mile překvapili, zněli opravdu výborně a z frontmanky jsem oči jen těžko odtrhávala. Nakonec se mi podařilo ukořistit i setlist.


Zhruba okolo desáté se pak na skromně vypadající scéně objevili Editors. Zkušení muzikanti z britského Birminghamu toho moc nenamluvili, o komunikaci s diváky se prakticky nedá hovořit, i když alespoň kytarista Russell Leetch nám s uznalým výrazem ve tváři po každé písničce ukázal palec nahoru. Není to moc, ale v kombinaci s tím, že kluci odehráli 22 skladeb a frontman Tom Smith do zpěvu dával očividně všechno, mi to ani nevadilo.

Právě bohatý setlist jsem si z první řady u hrazení opravdu užila, neboť Editors vytahovali songy jak ze starších alb, tak výborně prezentovali i novinky Magazine či dokonale chytlavou Cold. Kromě pecek jako A Ton of Love, Munich či z mého pohledu až zbytečně natahovaný Papillon mě potěšili skladbami Ocean Of Night, Lights, Formaldehyde, Nothingness, No Sound But The Wind a především pak písní An End Has A Start, která mi takřka při každém poslechnu vžene slzy do očí. Koncertu neubralo ani to, že poslední song v podobě Marching Orders musel Tom Smith zpívat bez mikrofonu, který vypověděl stejně jako zbytek elektrických přístrojů poslušnost.


Cena: 839 Kč
Předskokan: 8/10
Show a komunikace s diváky: 5/10
Nejlepší song: An End Has A Start

Celkové hodnocení: 7/10 -> Předskokani pohodoví, nic extra, ale užila jsem si je. Na samotných Editors se dá vytknout vážně jen to, že publiku toho moc neřeknou, ovšem navzdory absenci nějaké světelné show se je na co koukat díky kreacím Toma Smithe. Nabitý setlist je super, nicméně nemůžu říct, že bych tento koncert řadila mezi úplnou špičku toho, co jsem viděla. Možná jej docením až později, ale momentálně mám pocit, že jsem si z Editors neodnesla tak silný zážitek jako z vystoupení jiných interpretů.

Editors můžu doporučit lidem, kteří jdou na koncert kvůli hudbě, nikoliv kvůli nějakému "propojení" s interpretem, protože toho se nedočkáte. Jsou to profesionálové, kteří hudebně nezklamou. A co se týče jejich stylu, minimálně jejich starší alba by měla sednout těm, jež holdují Joy Division, White Lies a snad i Depeche Mode.
 

Sunrise Avenue – 24. 11. 2017, Palác Akropolis

20. dubna 2018 v 18:00 | Mishana |  Koncerty 2017

Inu, tuto skupinu poslouchám už delší dobu, teprve ale až s příchodem alba Heartbreak Century jsem těmto finským pánům zcela podlehla. Když pak oznámili turné se zastávkou v Praze, neváhala jsem a v den konání dokonce přemluvila svou přítelkyni, aby šla se mnou. Ač bylo vyprodáno, lístek jsme bez problémů sehnaly, a následně se vydaly před Palác Akropolis, kde již čekalo hojné stádečko fanoušků. Nutno říci, že většinu tvořily MILF dámy z Německa, kde se Sunrise Avenue těší asi stejné popularitě jako v domácím Finsku. Tedy kurevsky velké.

Okolo sedmé jsme se dostaly dovnitř, já se nechala vynervovat šatnářem, kterému trvalo roky, než obsloužil dva lidi, načež jsme se dostaly přímo do sálu. Palác Akropolis je o poznání menší než třeba Karlín, je to vcelku mrňavá scéna, ale nepůsobí špatně, navíc disponuje balkóny. Plus v něm není takové hrozné horko, protože se sál nenachází příliš hluboko.

Takřka přesně načas vešli se songem Never Let Go všichni čtyři členové kapely včetně věčně optimisticky naladěného frontmana Samu Habera na pódium, kde postupně odehráli všechny songy z Heartbreak Century a k tomu ještě v minulosti velmi populární Lifesaver a Hollywood Hills. Především právě song Heartbreak Century a vypalovačku I Help You Hate Me s nimi odzpíval celý sál (ještě jednou musím zmínit, že z velké části obsazen německými fanynkami), který se opravdu bavil, a celkově zde panovala velmi příjemná atmosféra.


Osobně si pak nemohu odpustit fakt, že Samu Haber s publikem hodně a nadšeně komunikoval, a když se pak zeptal, zda se v sále nachází někdo, kdo je zde na rande, tak… inu, má přítelkyně neodolala se ozvat, načež nám Samu věnoval píseň Point Of No Return, na což asi nikdy nezapomenu.


A jelikož jsem si na závěr ještě koupila tričko Sunrise Avenue, odcházela jsem z Paláce Akropolis nesmírně spokojená.


Cena: 650 Kč
Show a komunikace s diváky: 10/10
Nejlepší song: Heartbreak Century

Celkové hodnocení: 10/10 - Opravdu skvělý koncert, kterému nemám, co bych vytkla. Pouze mě trochu mrzí, že kluci nehrají další ze svých hitů Fairytale Gone Bad, ale chápu, že mají lineup postavený na Heartbreak Century, do něhož by se zrovna pesimistická FGB nehodila.

Sunrise Avenue nejsou skupinou světového formátu, ale mají chytlavé melodie i texty, frontman je neuvěřitelně milý a evidentně ho nemrzí, že nevystupuje na větší scéně. Prostě pohodoví kluci, kteří jsou spokojení s tím, co mají, a umí se o svou dobrou náladu podělit. Pokud není člověk extrémně náročným posluchačem, Sunrise Avenue ho potěší.

Kaleo – 21. 11. 2017, Lucerna

22. března 2018 v 19:48 | Mishana |  Koncerty 2017
Další skupina, k níž mě dotáhla Jistá osoba, za což jí jsem vděčná. Kluci jsou opravdu skvělí a doufám, že první album A/B je z jejich strany opravdu jen začátek. Nicméně, tento koncert jsem si asi neužila tak, jak bych mohla, ale nějak jsem ten den neměla náladu se tlačit vepředu u hrazení, a tak jsem přistoupila na návrh Jisté osoby, jež se toho večera změnila na Skuhrající osobu, že místo hry na sardinky se odebereme hezky spořádaně na balkón, na nichž mají v Lucerně umístěné židle. Sice se při sezení nedá trsat a skákat a vůbec vypadat jako kokot, alespoň vás při cestě domů nic nebolí. Za ty židle má u mě Lucerna malé bezvýznamné plus, protože ten prostor je kromě těch židlí na piču, kvůli v předešlých článcích zmíněnému faktu, že jakmile se dovnitř nahrne více než sto lidí, stane se Lucerna prostorem chudým na kyslík.

Ale dost o blbostech, přejděme k předskokanovi, jenž se změnil snad týden před koncertem. Osobně jsem si nestěžovala, největší hit Čecha Thoma Artwaye je chytlavý, a i naživo zněl song I Have No Inspiration moc hezky, nicméně zbytek byl dost… nudný. Vždycky si říkám, že předskokan by měl publiku nabudit, nikoliv uspat, leč Thomovi se bohužel povedlo spíše to druhé, protože s výjimkou jedné písničky zpíval jen utahané věci. Zatím nejhorší předskokan, i když nutno říct, že to žádné fiasko nebylo, spíše jen… se jeho styl nehodil před Kaleo.


Inu, a samotní pánové z Islandu byli od začátku až do konce skvělí. Někdo může vytknout, že frontman JJ nekomunikuje s diváky a vůbec se na pódiu nehýbe, ale dokud bude zpívat a vůbec vyluzovat takové zvuky jako během onoho koncertu, ať si pro mě za mě celou dobu stojí jako socha. Jeho hlas je naprosto dokonalý, živě zněl dokonce lépe než z CD (jakože o hodně lépe), přičemž zbytek kapely se očividně dobře bavil. Sice bych preferovala, kdyby hráli více songů ze svého alba, které prostě znám a snad bych si je i částečně s kluky zazpívala, ale jinak nemám co vytknout. Na úvod zazněla má oblíbená Broken Bones, následovala melancholická I Can't Go On Without You, skvěle jsem si užila pecky jako Hot Blood a No Good a na závěr odpálil Kaleo svůj hit v podobě Way Down We Go. Jo, bylo to fajn.


Cena: 750 Kč
Předskokan: 6/10
Show a komunikace s diváky: 8/10 (frontman sice s námi moc nekomunikoval, ale ostatní členové kapely se o nějakou tu show postarali, světelná show byla také fajn, ale přeci jen…)
Nejlepší song: Hot Blood

Celkové hodnocení: 7/10 - Předskokan nic moc, Kaleo mohli zahrát více songů z vydaného alba - toť mé jediné výtky ke koncertu. Ovzduší Lucerny už komentovat dále nebudu.

Kaleo můžu doporučit, pokud od frotmana nevyžadujete, aby nutně poskakoval po pódiu. JJ má jiné přednosti - svůj jedinečný hlas. Pokud tohle vezmete na vědomí, určitě si příště nenechte tyhle Islanďany ujít.
 


Co mě čeká?

10. ledna 2018 v 15:57 | Mishana
6. 4. 2018, MeetFactory - Editors

13. 4. 2018, Lucerna Music Bar - The Wombats (zatím zvažuju)

14. 4. 2018, Lucerna - Noel Gallagher's High Flying Birds

18. - 21. 7. 2018 - Colours of Ostrava (ještě nedávno jsem z dosavadních oznámených intepretů byla rozpačitá, ale když k Georgi Ezrovi a Auroře přidali ještě Kaleo... Na ty se ráda podívám znovu.)

X Ambassadors – 21. 8. 2017, Roxy

6. ledna 2018 v 22:46 |  Koncerty 2017
X Ambassadors - 21. 8. 2017, Roxy

Z mého pohledu poněkud netradiční termín na koncert zvolili američtí X Ambassadors, které mi jako obvykle představila Jistá osoba, s níž jsem onoho pěkného srpnového odpoledne také do Roxy vyrazila. Díky teplému počasí bylo čekání před clubem hned příjemnější, hezky jsme se usadili k hydrantu a čekaly na sedmou hodinu večerní, kdy nás začali vpouštět dovnitř, což se opět zvrtlo v obrovskou tlačenici, během níž většinou stojíte na jedné noze a ještě ani ne na své… (Š+G)

Vnitřek Roxy byl navzdory svému vyprodání o něco příjemnějším prostorem než Lucerna či Karlín, a tak se na předskokana čekalo poměrně v pohodě. Možná už to bude znít otřepaně, ale ani tentokrát nás onen předskokan nezklamal, jelikož Jordan Mackampa působil jako sympatický týpek a na kytaru nám zahrál několik songů, navíc si s námi docela uvolněně povídal, takže jsem neměla problém s ním tu půlhodinku vydržet.




Když následně vběhli na pódium Ambasadoři, rozjela se neskutečná jízda. Jejich songy jsem měla předem naposlouchané, ale stejně jsem byla zaskočená tím, jak moc dobré jsou. Jak moc dobře zní na živo, jak dokáží dav rozhýbat. Ať už Sam Harris zpíval Jungle, Loveless, Low Life nebo Ahead of Myself, tak z jeho projevu čišela energie, užíval si to a my s ním. Po přidání akustické Hoping a několika proslovů o tom, jak máme být na sebe hodní (což je od něj milé, ale tak nějak to slýchám skoro už na každém koncertu, takže mě to zas až tak nedojme), se Ambasadoři dostali k Unsteady, již jsem si ze všech písniček užila asi nejvíce. Samozřejmě, jejich největší hit v podobě Renegades jsem si užila taky a zpívala jsem společně s celým sálem, nicméně se mi snad poprvé stalo, že přes řvaní obecenstva jsem vůbec neslyšela hlas samotného interpreta (a to jsem stála cca ve druhé řadě).

Tak jako tak ale šlo o povedenou show, Sam Harris krásně komunikoval s diváky, dokonce na něm bylo vidět, jak je dojatý z takového zájmu. Člověk by si řekl, že to je kvůli tomu, že v životě o Česku neslyšel a tak se kurva diví, že ho tady lidi znají, ale jelikož je Sam Harris čtenářem knížek Milana Kundery a jeden ze svých songů dokonce pojmenoval českým slovem Lítost, tak zde asi podobný argument odpadá. Holt jsme asi udělali dojem. A taky jsme zpívali Všechno nejlepší jednomu z kytaristů, takže i to bylo jaksi… pěkné :D



Cena: 590 Kč
Předskokan: 10/10
Show a komunikace s diváky: 10/10
Nejlepší song: Unsteady

Celkové hodnocení: 10/10 -> Upřímně já na tom koncertu žádnou chybu nenašla a vzpomínám na něj jako jeden z fakt nejenergetičtějších.

Koncert X Ambassadors doporučuju bez nějakých výtek.

Colours of Ostrava 2017

21. prosince 2017 v 23:23 | Mishana |  CoO

Poté, co jsem s Jistou osobou zavítala na Colours of Ostrava 2016, bylo celkem jasné, že nemůžeme chybět ani na dalším ročníku bez ohledu na účinkující. Ihned v září jsem za 1700 Kč koupila dvojici lístků a během čekání se více či méně radovala z toho, jaké interprety si pro nás připraví v roce 2017, přičemž jsem rozhodně zklamaná nebyla. Stejně jako v minulém ročníku jsem stihla cca 10 koncertů, které tentokrát probíhaly zpravidla za letního počasí v pravém slova smyslu (tři dny byla vedra na zdechnutí, akorát v sobotu asi hodinu lilo jako z konve).

Vzhledem k tomu, že já i Jistá osoba jsme docela prozíravé, dokázaly jsme si spočítat, že onen vyprodaný areál bude praskat ve švech především první den, kdy měli hrát Imagine Dragons, proto jsme se tedy vydaly do Ostravy s určitým předstihem, čímž jsme se šikovně vyhnuly návalům u vchodu, na který si spousta návštěvníků stěžovala. Nás tohle minulo, takže jsme si v tom šíleném horku došly pro růžový Cider, omrkly areál a na chvíli se usadily u Busking Stage, kde mohl vystupovat prakticky kdokoliv, kdo měl zájem, přičemž my narazily na velkého sympaťáka Jana Nedvěda, jenž kromě svých songů zahrál také Secrets od OneRepublic a Lost On You od LP, což jsme náležitě ocenily. Kolem šesté už jsme ale postávaly poblíž hlavní stage, kde měl být v sedm hodin celý festival odstartován a s ním i naše šestihodinové čekání na již zmíněné Dráčky.

Zahájení bylo fajn, sice nic extra, ale nekonalo se ani extra trapné klišé. Poté již přišla na řadu první účinkující úvodního dne, co se hlavní stage týče:

Birdy - 2017, Ostrava

Že bych z myšlenky na koncert této britské zpěvačky nadšením lezla po zdech, to se nedá říct, nicméně jsem věděla, že stylem hudby mi absolutně nebude vadit a se štěstím si její vystoupení i užiju. Upřímně si nejsem jistá, jestli bylo moudré ji v rámci programu umístit hned na první den, respektive vůbec jako první účinkující na hlavní stagei, protože její písničky člověka zrovna nenakopnou. Některé jsou rychlejší a fakt jsem si je užila (Wings, Wild Horses), ale většinu jsem jaksi prospala… Navíc se není během koncertu ani na co moc dívat, když slečna celou dobu sedí za klavírem (což chápu, když na něj hraje, že, ale… byl by takový problém na jednu dva songy vstát, nechal hrát někoho jiného a odzpívat to tak, aby na ni všichni viděli?). V podstatě šlo o fajn zážitek, který si osobně sice asi nebudu mít potřebu zopakovat, faktem ale zůstává, že jako obvykle mne živé vystoupení navnadilo a dnes hudbu od Birdy poslouchám docela často.

Doba čekání před podiem: ½ hodina
Nejlepší song: Wild Horses
Celkové hodnocení: 6/10


Alt+J - 2017, Ostrava

Zde se hodnocení vyhýbám, neboť produkce skupiny Alt+J jde zcela mimo mě. Líbily se mi sotva dvě skladby, zbytek jsem od sebe téměř nedokázala rozeznat, nicméně přiznávám, že světelnou show měli moc pěknou, a když už z mého pohledu nebylo co poslouchat, bylo alespoň co sledovat.

Doba čekání před podiem: 3 a ¼ hodiny


Imagine Dragons - 2017, Ostrava

Dá se říci, že již úvodní den festivalu byl vrcholem pro spoustu návštěvníků právě díky Imagine Dragons. Je mi jasné, že ne všichni si je užili už jen kvůli tomu, že prostě nemohli dobře vidět, nicméně já si na ně s jistou osobou vyseděla poctivých 6 hodin, za což jsme byly náležitě odměněny. Koncert byl famózní a jeden z nejenergičtějších, na jakých jsme kdy byla.

Vystoupení Imagine Dragons odstartovali songem Thunder, který jelikož jsem levná, prostě miluju. Zatímco na instrumenty hrající členové kapely zůstávali vzadu, frontman Dan Reynolds neustále poskakoval po části pódia, vybíhající mezi diváky. Měly jsme jej téměř na dosah ruky po celé vystoupení. Osobně považuji každou druhou jejich písničku za hit, takže jednoduše nebylo možné, aby zahráli všechny mé oblíbené songy, ale většinu zvládli, včetně Gold, Whatever It Takes, akustické verze I Bet My Life a po úryvku z písně Forever Young od Alphaville načal Dan mou absolutní srdcovku - Demons. Tu jsem si užila dokonale a nikdy nezapomenu, jak ji zpíval metr ode mě.

Dan si dokonce přivzal jednoho nejspíše už docela ojíněného diváka na pódium, načež z něj oba mezi obecenstvo skončili, to mě ale upřímně příliš nezajímalo, spíše jsem očekávala, co zahrají dále, přičemž jsem opravdu neočekávala, že by zapomněli na Believera, což se samozřejmě nestalo. Následně Dráčci opustili pódium, aby se po bouřlivých ovacích vrátili a obdařili nás absolutně poslední písničkou v podobě Radioactive.


Kromě toho, že jde o jednu z mála kapel, u níž si pamatuju texty (já jsem na to hrozné poleno, které cokoliv může slyšet stokrát, ale stejně si pamatuje velké kulové) a tedy jsem si i něco málo zaskřehotala, si z Imagine Dragons odnesu především to, jak Dan s lidi komunikoval. Navzdory tomu, že toho dne měl horečku, odzpíval všechno parádně, jako obvykle se příliš nezastavil, pořád všude možně lítal a poskakoval, a vůbec bylo vidět, jak moc koncertování jeho i zbytek kapely baví.

Dokonalý koncert se vším všudy, díky kterému jsem mohla slyšet své oblíbené songy naživo a z bezprostřední blízkosti. Do O2 na ně sice nejdu, ale kdyby se jim chtělo na Coloursy zavítat v budoucnu znovu, tak se vůbec zlobit nebudu.

Doba čekání před podiem: 6 hodin
Nejlepší song: Demons
Celkové hodnocení: 10/10


Po středě následoval čtvrtek (tak průlomovou informaci by tady asi nikdo nečekal, že?) a s ním další dva koncerty. Trošku teplejší koncerty. A to nemluvím o tom počasí. Fakt ne, protože teplé koncerty já ráda, z počasí jsem až tak nadšená nebyla, ale stejně jsem si obě zpěvačky užila:

Aneta Langerová - 2017, Ostrava

Na rozjezd dobrý. Sice partička kluků před koncertem dost držkovala a byla docela nepříjemná, nicméně musím říct, že halekání jednoho z nich ve smyslu: "Anetko, no, tak, já na tebe už hodinu čekám!" ve mě vyvolalo alespoň mírné pobavení vzhledem k tomu, že tohle by asi musela vyřvávat nějaká pěkná slečna, aby to Anetu alespoň trochu zajímalo. Inu, nedivím se jí. Jak jsem již napsala, na rozjezd dobrý, nepředvedla nic extra, ale jelikož její hudba (a vzhled) se mi docela líbí, tak jsem byla s koncertem spokojená a nebudu se bránit tomu, když opět bude účinkovat před někým, na koho před tím pódiem opět několik hodin čekám. Navíc její úsměv je fakt pěkný.

Doba čekání před podiem: ½ hodina
Nejlepší song: Voda živá (jako ruku na srdce, kdo čekal něco jiného?)
Celkové hodnocení: 6/10


LP - 2017, Ostrava

V případě LP jsem měla většinu jejich songů alespoň zběžně naposlouchaných a docela jsem se těšila, ovšem má očekávání měla být jednoznačně předčena. Jednak začátek s Muddy Waters byl fenomenální. Během jednoho songu mě stihla LP totálně uhranout a já zbytek koncertu byla úplně v háji jak z její hudby, tak z ní. Sice jsem postřehla, že má dost sympatické trio hudebníků za sebou, ale vzhledem k tomu, že samotná LP se pohyboval na části pódia, vybíhající mezi diváky, tak jsem neměla šanci jim věnovat příliš velkou pozornost, když jsem LP podobně jako u Dana z Dráčků měla na dosah ruky (neboť jsem opět s Jistou osobou kempila přímo u pódia) a prakticky jsem z ní nespustila oči. Zpívala, podávala si s námi ruce, půjčovala si selfie tyče, sbírala transparenty a plyšáky, co jí lidé házeli na pódium, a vůbec jse z ní měla strašně dobrý pocit, respektive i na ní bylo vidět, že si vystupování užívá, na čemž mi u každého interpreta strašně záleží. Kromě zmíněných Muddy Waters zazpívala také např. Other People (pecka jak cyp), Levitator, When We're High, Strange, No Witness (pecka as well), Into The Wild a samozřejmě svůj největší hit Lost On You. Opět nádherný zážitek, moci si zařvat text s celým areálem. Navíc její komunikace s publikem…

Nemám žádné výtky. Je dokonalá.

Doba čekání před podiem: 3 a ½ hodiny
Nejlepší song: Lost On You (again, I'm cheap)
Celkové hodnocení: 10/10


Třetí den se v mém případě nesl ve znamení značného… mišmaše? A opět příšerného horka. Onen mišmaš byl způsoben jen a pouze tím, že jsem byla v rámci jednoho dne na třech koncertech, přičemž každý jeden z nich spadal do jiného žánru. Více méně. Ale užila jsem si všechny. To jen aby bylo jasno.


Walking On Cars - 2017, Ostrava

Také ono jedno CD irské skupiny Walking On Cars jsem měla naposlouchané a hodně jsem se na ně těšila (i proto jsem jim dala přednost před Teleman, kteří vystupovali v takřka totožný čas na jiné stagei). Začátek v podobě Catch Me If You Can byl úžasný a osobně mě docela zaskočilo, jak vysoký a hubený jejich frontman je, respektive mi prostě k takovému týpkovi nešel ten nádherně hluboký hlas, který je jednoduše skvělý. Navíc mají chytlavé melodie i texty, takže koncert jsem si užila, ačkoliv komunikace s diváky byla nulová, totéž nějaká světelná show (což se dalo čekat, když hráli v sedm a všude bylo světlo, že). Zahráli všechny mé oblíbené songy z jejich CD, přidali pár nových, a když frontman Patrick Sheehy na závěr zazpíval i Speeding Cars, byla jsem s jejich vystoupením docela spokojená, nicméně oproti jiný koncertům… Oproti jiným koncertům musím uznat, že to bylo slabší.

Ale i tak ano, já, která věčně nadávám, když interpret s diváky nekomunikuje, jsem odcházela spokojená, a to nejen proto, že jsem ukořistila playlist (můj vůbec první podobný suvenýr z koncertu). Ale onen alternativní/indie rock/pop mi prostě strašně sedí, a abych byla upřímná, poslouchám je od té doby takřka denně a jsou mi bohatým zdrojem inspirace při psaní čehokoliv. Určitě na ně v budoucnu ještě zajdu, protože jejich songy jsou prostě skvělé.

Doba čekání před podiem: ¾ hodiny
Nejlepší song: Catch Me If You Can
Celkové hodnocení: 6/10


Louis Berry - 2017, Ostrava

Vůbec poprvé jsem se během ročníku odhodlala jít na jinou než hlavní stage, což se uskutečnilo na popud Jisté osoby, jež horoucí láskou zahořela vůči tomuto interpretovi a.k.a. britskému zajíčku ušáčkovi. Kromě uší je však Louis Berry výjimečný svým hlasem. Nádherně zastřeným hlasem, který dokonale ladí k rock'n rollu, který na nás na Drive Stagei začal chrlit. Mně osobně se při pohledu na několik hubených týpků oděných v černé barvě vybavil film Starci na chmelu. Vystoupení bylo nesmírně energické, užívali jsme si ho jak my, tak oni, a jelikož jsme se jako obvykle s Jistou osobou cpaly hned u hrazení, mohly jsme i vidět, jak se ve frontmanových očích zrcadlí nadšení z toho, jak jsou zase lidé nadšení z něj. Skvělý zpěvák, skvělý muzikant, který snad do Čech ještě někdy zamíří, protože jeho hudba je dnes již prakticky unikátní.

Doba čekání před podiem: Asi 10 minut, bo mi Jistá osoba držela flek, zatímco jsem křepčila před hlavní stageí u Walking On Cars
Nejlepší song: 25 Reasons
Celkové hodnocení: 9/10


Midnight Oil - 2017, Ostrava

"Tak, pánové, odhoďte berle a jdeme na to!"

Tímto byl z mé strany odstartován koncert australské skupiny, jež slavila největší úspěchy v osmdesátých a devadesátých letech. Ono zvolání bylo pochopitelně narážkou na to, že členové (jak si zdatní matematikové již stačil spočítat) již nejsou nejmladší, přesto se nedá říci, že by jakkoliv zklamali. Právě naopak. Ano, hlas frontmana Petera Garretta už není to, co býval, v podstatě ale předvedli povedenou show, sem tam zpěvák přidal i pár průpovídek (např. jednu v tom smyslu, že jako skupina fungují už opravdu dlouho, prodělali pauzu způsobenou Garretttovým působení na postu ministra životního prostředí, ale dokázali se vrátit zpátky, přeletět oceán, aby se mohli poprvé představit v České republice. Jaký to životní úspěch :D). Upřímně bylo na celé skupině vidět, že je jim jedno, kde jsou ale hlavně, že jsou spolu a že hrají, především pak bubeník… Jelikož jsme s Jistou osobou nemusely tyto pány vidět zblízka, spokojily jsme se zpravidla se záběry kapely na obrovských plátnech, přičemž když byl záběr na bubeníka Roba Hirsta, oba jsme jen s až úplně na zem padlou čelistí sledovaly jeho představení. Bavil se on, bavil se zbytek kapely i my, a snad i frontman, který po celou dobu předváděl své pověstné "taneční" kroky.

Ač starší pánové, rozbalili to parádně a za sebe musím říct, že mě nesmírně těší, že jsem měla příležitost takové titány vidět naživo. Produkce Midnight Oil není sice přesně to, po jaké bych běžně prahla, ale je to chytlavý rock, takže ani po hudební stránce jsem opravdu problém neměla. Navíc, když se Vítkovicemi rozezněly tóny jejich největšího hitu Beds Are Burning, husí kůže byla opět přítomna.

Pánové jsou legendou a bylo mi ctí, se zúčastnit jejich koncertu.

Doba čekání před podiem: ½ hodiny
Nejlepší song: Beds Are Burning
Celkové hodnocení: 8/10


Po třech relativně náročných dnech nás čekala sobota, kdy jsme více méně chtěly absolvovat dva koncerty. Říkám více méně, protože každá z nás chtěla vidět jeden z nich více a ten druhý méně, ale o to nejde. O něco důležitějším byl fakt, že zuřivé horko přerušila alespoň na hodinu pořádná přeháňka, kvůli níž musela být první z oněch koncertů, jež jsme měly v plánu, asi o 20 minut posunut:


Jamiroquai - 2017, Ostrava

Přiznávám se bez mučení, že právě tuhle skupinu jsme osobně vidět nepotřebovala, ale… Nebylo to nic hrozného, jenže Jamiroquai neprodukují hudbu, která by mě zajímala. Nicméně jelikož mi na druhou stranu ani nevadila, strávila jsem na hlavní stagei asi ¾ hodiny, než jsem se odebrala před Drive Stage. Z toho, co jsem viděla a slyšela (Driveka je kousek od hlavní stage, takže i po odchodu jsem měla dost dobrou představu, co se za bukem děje), mi v hlavě stejně nejvíce utkvěla světelná show a fakt, že frontman přišel v teplákovce a na hlavně měl svítící korunu. Nejsem si jistá, jestli tento koncert hodnotit, ovšem nějaká komunikace s diváky tam byla, pán zpíval dobře, světelná show vypadala pěkně, takže... Takže hodnotím, ale případný čtenář by to měl brát s rezervou.

Doba čekání před podiem: Asi 40 minut (bo bouřka)
Nejlepší song: Nerozeznala jsem jeden od druhého, pardon
Celkové hodnocení: 7/10


Pierce Brothers - 2017, Ostrava

Z mého pohledů jeden z highlightů celého festivalu. Těšila jsem se na ně neskutečně, protože jejich hudba je přesně to, v čem si má ouška libují. Jelikož jsem předcházející koncert opustila dříve, našla jsem si v pohodě místo hned u hrazení, navíc uprostřed, přičemž oba australští bratři se již pohybovali na stagei, rozhlíželi se, povídali si s námi a do toho zkoušeli. Krátce před začátkem pak došla Jistá osoba, jíž jsem držela místo (teda ona by se vedle mě sprostě nasrala, i kdybych jí místo nedržela, ale víte jak, nechci ji pomlouvat, je to v jádru hodné děvče), a pánové spustili.
Jelikož jde o buskery, kteří prozatím pořádně vydali jen EPíčka, tak spousta jejich skladeb není nikde dostupná, tudíž většinu songů jsem ani neznala, ale ty mně známé a mnou oblíbené, ty jsem si užila naprosto legendárně. Kouzlem jejich vystoupení je především to, že Pat Pierce hraje na všechno počínaje foukací harmonikou přes didgeridoo (díky němuž se otřásaly celé Vítkovice i s pecama) až ke konstrukci celé stage. Do toho pak jeho bratr Jack hraje na kytaru a zpívá. Jejich koncert měl úžasnou energii a kluci byli očividně dojatí tím, kolik lidí se na ně přišlo podívat. Předtím totiž ještě před tak velkým publikem nikdy nehráli.

Byli opravdu úžasní a nebýt toho, že nám s Jistou osobou jel poslední vlak do mé rodné žumpy, tak bych zůstala i na autogramiádu. Bohužel, jejich koncert končil až po půlnoci, a v takovou hodinu prostě ty spoje úplně dobře nejezdí. Snad jindy, protože… Na někoho jako Pierce Brothers půjdu, kolikrát to jen bude možné, protože mi je jasné, že každý jejich koncert je unikátní. Jestli jste o nich v životě neslyšeli, doporučuju si je alespoň poslechnout.
Dát jim šanci, protože oni jsou výjimeční.

Doba čekání před podiem: 1 hodina
Nejlepší song: Golden Times
Celkové hodnocení: 10/10

Abych to nějak shrnula, mé druhé Colours jsem si užila takřka stejně jako ty první v roce 2016. Vloni jsem viděla svou srdeční záležitost Nannu (čtete Of Monsters And Men, já je totiž vážně i poslouchám, já celou dobu jen nehledím na ni… někdy), nebylo takové horko (chcalo jak sviňa) a byli tam i další interpreti, které od té doby poslouchám pravidelně (Aurora, Nothing But Thieves, Kodaline, Passenger), ale na druhou stranu letos nám přálo počasí (sice bylo strašně vedro, ale furt si koncert užijete lépe v horku než v dešti), hráli Imagine Dragons, na které se nejspíše už nikdy nevypravím (do O2 arény se vážně nechystám) a vystoupili Walking On Cars, LP a Pierce Brothers, jež jsem sice znala předem, ale až teprve po koncertech jsem jim totálně propadla. Dále Louis Berry byl úžasný, slyšela jsem Midnight Oil a zpětně oceňuji i účast Birdy.

Prostě oba ročníky byly super, a přestože se obávám, zdali je půjde ještě trumfnout, budu se těšit i na Colours of Ostrava 2018, na něž už mám samozřejmě lístky. Ano, lístky. Jistá osoba poleze taky, protože bez ní by to nebyla taková prdel.

Inu, tomu, kdo to dočetl až sem, gratuluji, doufám, že to přežil bez úhony, a přeji mu další úspěšné toulky po mém blogu.

American Authors – 14. 5. 2017, Roxy

1. prosince 2017 v 19:37 | Mishana |  Koncerty 2017
American Authors - 14. 5. 2017, Roxy

Smíšenější pocity jsem si z žádného koncertu zatím nepřinesla. Nevím, čím to bylo, jestli název skupiny nikdo nezná navzdory úspěšnému hitu Best Day of My Life, jestli měli nedostatečné prome, nebo jestli byli moc drazí, ale v Roxy se nás jednoho nedělního večera sešlo sotva šedesát. Mně osobně to zase tak nevadilo, stála jsem si u pódia, na ně si položila Kingswood a ani nemusela jsem se nikde tlačit, ale přišlo mi to líto vůči sympatickým klukům z USA, kteří vážili cestu až k nám, aby zahráli pro pár lidí…

Žádný předskokan se nekonal, American Authors naskočili na pódium okamžitě, a přestože je asi musel pohled na takřka prázdný sál zasáhnout, odpálili první tři songy s nebývalým entuziasmem. Následně je ale postihla další nemilá věc - technika se rozhodla nespolupracovat a kluci tak museli improvizovat. Nicméně nějaké rozladění nedávali vůbec najevo, povídali si s námi jako s partou známých, což by ve větším počtu diváků asi nešlo, a vůbec vypadali přese všechno spokojeně. Hráli s chutí, frontman Zac Barnett poskakoval a když se pak během jednoho songu vydal mezi diváky, zbytek skupiny se jím následně nechal inspirovat a cover Shape of You od Eda Sheerana zazpívali jednoduše mezi námi.

Je fakt, že něco podobného už asi nezažiju, ale stejně mi kluků bylo líto. Ti ale odehráli poctivý koncert, samozřejmě nezapomněli na svůj hit Best Day of My Life, i když musím říct, že jakožto skalního příznivce jejich tvorby mě nejvíce potěšil přídavek - Oh, What a Life, který je mou obrovskou srdcovkou a American Authors ho hrají živě jen sporadicky.

Já jsem zklamaná nebyla, ale jestli oni ano, obávám se, že jsem je v ČR viděla poprvé a také naposled.




Cena: 690 Kč
Show a komunikace s diváky: 9/10
Nejlepší song: Oh, What a Life

Celkové hodnocení: 8/10 -> Výkon skupiny byl skvělý. Nenechali se rozhodit miniaturním publikem ani technickými problémy. Hráli jako o život, hráli výborně a dělali všechno pro to, abychom si koncert užili stejně nebo možná i více než oni. Byli samý úsměv, byli komunikativní i vtipní. Celkový dojem mi kazí jen ten absolutní nezájem lidí o jejich hudbu a ten pohled na prázdný sál… Neumím se od toho oprostit, proto je hodnocení takové, jaké je.

Jestli tohle "fiasko" kluky neodradilo a ještě někdy přijedou, tak na ně stoprocentně půjdu znovu, a všem je můžu jen doporučit. Během koncertu neudělali nic špatně a věřím tomu, že oni sami nezklamali nikoho z těch, co dorazili.

Band of Horses – 2. 3. 2017, Lucerna Music Bar

1. prosince 2017 v 16:10 | Mishana |  Koncerty 2017
Band of Horses - 2. 3. 2017, Lucerna Music Bar

Hned následující den po Lindsey Stirling jsem se vypravila poprvé do Lucerna Music Baru, kde mě zaskočila absence oblíbeného "šacování." Tedy, ono není mnou oblíbené, ale takový Karlín na tom doslova ujíždí, tam se můžou posrat, když máte něco v kapse, ale tady? Žádná křeč, vezmi si dovnitř, co chceš.

Prostředí Music Baru mi vyhovuje. Jde o menší prostor oproti samotné Lucerně, kolem podia nejsou žádné trapné mantinely, navíc podium je zakulacené a vybíhá mezi diváky, kteří tak mají kapelu opravdu nadosah. Jelikož jsem přišla poměrně brzy, bez problémů jsem si našla místo hodně vepředu, kde jsem se rozhodla vegetovat a počkat na předkapelu.

Už ta byla naprosto výborná a po jejím vystoupení jsem si říkala, že i kdyby mě Band of Horses zklamali, tohle za to stálo. O španělské skupině (zpívající v angličtině) L.A. jsem slyšela vůbec poprvé, nicméně jejich styl hudby mi sedl (nebyl od BoH zcela odlišný, jen o něco svižnější a asi i mainstreamovější) a frontman do toho byl zapálený, takže… není nač si stěžovat, L.A. byli vážně skvělí a dokonce mi byli líto, že hráli tak krátce.


Následoval koncert, jenž co do délky se ukázal být tím nejdelším, jaký jsem doposud absolvovala. Američtí Band of Horses naběhli na pódium a po více než dvě hodiny z něj neslezli. Během svého prvního vystoupení v Praze zahráli všechny songy (s výjimkou Factory), které jsem chtěla slyšet, a moc mě potěšilo vidět, že je hraní i pro tak malé osazenstvo baví. Frontman s námi občas nějakého to slovo prohodil, o nějaké větší show se ale mluvit nedá, na to ani není v Music Baru místo. I tak má ale neco do sebe… Zrovna tenhle žánr indie rocku/folk rocku by ve větším sálu nevyzněl asi tak dobře. Takhle jsem stála hned u frontmana a mohla si užít jeho hlas naplno. Krása, a navzdory tomu, že lidé z mého okolí tuto skupinu vůbec neznají, popř. maximálně tuší, že existuje nějaký song The Funeral, který jsem si užila totálně, se sešla v Music Baru velká účast a kluci snad odjížděli z Prahy s dobrým pocitem na zimu. Nebo na jaro, whatever.


Cena: 690 Kč
Předskokan: 8/10
Show a komunikace s diváky: 8/10 (Music Bar není o show, tam se prakticky nic moc vymýšlet nedá)
Nejlepší song: The Funeral

Celkové hodnocení: 8/10 -> Koncerty jak předskokanů, tak Band of Horses byly fajn, užila jsem si oba, nicméně se nejednalo o zážitky, o kterých bych dlouze někomu vyprávěla. Byl to příjemně strávený večer, nic víc, nic míň. Highlightem samozřejmě byla možnosti si zařvat The Funeral, to bez pochyb.

Osobně na jejich další koncert v ČR (bude-li jaký) určitě půjdu, leč stoprocentně je doporučit nemůžu. Pokud chcete strávit příjemný večer při poslechu hudby (je to bar, takže na balkóně jsou stoly a židle a klidně můžete celý koncert prosedět), popř. jste milovníky rock folku, pak říkám ano, ale holt žádný nářez či celoživotní zážitek zde asi nenajdete.


Lindsey Stirling – 1. 3. 2017, Fórum Karlín

19. října 2017 v 14:48 | Mishana |  Koncerty 2017
Lindsey Stirling - 1. 3. 2017, Karlín

Na strastiplnou cestu do Prahy jsem se protentokrát vydala sama na vlastní pěst, abych pořádně zažila nástrahy velkoměsta… No, dobře, bydlela jsem si hezky v teple u přítelkyně, což se také podepsalo na mé (ne)ochotě vypadnout z bytu do brutální zimy, panující venku, takže jsem na koncert Lindsey Stirling dorazila až asi deset minut před začátkem. Více méně mi to nevadilo, protože zrovna Lindsey jsem nutně zblízka vidět nepotřebovala, chtěla jsem si hezky koupit nějaké pití a prostě si tu hodinku a něco v klidu užít.

Přesně to se mi také povedlo, jelikož Lindsey v Karlíně vystupovala bez předskokanů (nevím, jestli je to tak stoprocentně na všech koncertech…) a musím říct, že jsem si její vystoupení moc užila. Sice mi jaksi chyběla ta pasáž, kdy se dvě hodiny před začátkem tísním buď venku nebo už přímo v sálu, nicméně jsem alespoň netrpěla žádnými bolestmi různých částí těla. Kromě hraní na housle (na což je radost pohledět a samozřejmě je to velmi příjemné na ouška) je Lindsey poměrně známá pro své taneční kreace, jednou je tam, jednou tady, stage se pohybovala rovněž, promítací plátna hrála všemi barvami. Do toho Lindsey zapojila emocemi nabité pasáže, v nichž zmiňovala dvě ztráty z okruhu svých blízkých, jež měly velký vliv na tvorbu alba Brave Enough. Tyto pasáže pak vyvážila pasážemi vtipnými.

Kromě Crystallize či Love's Just a Feeling jsem si hodně užila i Lost Girl, nicméně mě trošku zamrzelo, že mou nejoblíbenější skladbu Something Wild zahrála pouze akusticky, přičemž já se těšila na to, až chytlavá melodie bude bouřit vyprodaným sálem.


Cena: 840 Kč
Show a komunikace s diváky: 8/10
Nejlepší song: Love's Just a Feeling

Celkové hodnocení: 8/10 -> Přeci jen nešlo o mou nejoblíbenější interpretku, takže jsem asi ani nebyla tak natěšená a vzápětí unešená vystoupením, leč bavila jsem se skvěle a s výjimkou zmíněného zklamání z provedení Something Wild nemám, co bych vytkla.

V případě, že máte rádi housle a nevadí vám svým způsobem netradiční pojetí, kdy performerka poskakuje s houslemi po pódiu za doprovodu elektrizujících tónů, přičemž se ještě u toho stihne více než pětkrát převlíknout, jste na správné adrese. Je jiná a je jedinečná. Vystoupení Lindsey Stirling určitě doporučuji.


Bastille – 26. 11. 2016, Fórum Karlín

17. října 2017 v 19:01 | Mishana |  Koncerty 2016
Bastille - 26. 11. 2016, Karlín

Můj druhý a zároveň poslední koncert roku 2016 se odehrál ve Fóru Karlín, kam jsme s Jistou osobou dorazily trochu pozdě, než jsme asi chtěly… Inu, zdržely jsme se v hospodě (kde taky jinde…) a před Karlínem jsme se dopustily nepříliš hezkých praktik, jež vyústily v to, že jsme se nakonec dovnitř dostaly mezi prvními třiceti lidmi. Hrdá na to nejsem, ale holt se stalo, přesuňme se však k tomu, jak to uvnitř Fóra vypadá.

Inu… Jde o moderní stavbu, leč v mnohém se od Lucerny opravdu neliší. Zaprvé šatny jsou malé, tedy brzy zaplněné a personál poměrně neschopný. Slečny se sice usmívají, takže jim určitou pomalost prominu, ovšem tohle bylo moc i na mně. Každopádně dolů, do suterénu, kde se nachází pódium, jsme se i tak dostaly relativně brzy a následně se jaly čekat na předskokana. Samotné čekání se nám… pokoušelo?... nevím, možná, ukrátit video, běžící na stagei, zachycující redaktora, připravujícího se na vysílání zpráv, přičemž šlo o stejného pána, jenž se objevuje v klipu od Bastille k songu Fake It. Když video jelo podesáté, tak už mírně lezlo na nervy, nicméně zprvu působilo docela vtipně.

Předskokan opět nezklamal, neboť umělec vystupující pod jménem Rationale přišel s oku lahodící světelnou show, a přestože stylem hudby se od Bastille docela odlišoval, pořád se dalo čekat, že většině diváků vadit nebude. Rationale očividně vystupoval před pražským publikem velmi rád, jeho hlas se Karlínem nádherně nesl a bez diskuze jsem s ním a jeho elektrizující hudbou strávila velmi příjemnou půlhodinku.


Nějakých dvacet minut po Rationalem se na pódium již objevili Bastille, jejichž vystoupení bylo doprovázeno nejen světelnou show, ale také videem. Už v té době jsem měla tyhle Brity hodně ráda, přičemž jejich výkon na stagei mě jen utvrdil v tom, že jsou opravdu výborní, neboť hráli skvěle a frontman Dan Smith do toho jako obvykle dával všechno. Kromě zpívání zvládal běhat, poskakovat, během písničky Flaws se procházet mezi diváky a za zvuku tónů Of The Night je pořádně rozhýbat. Složení songů bylo fajn, kromě hitů Pompeii, které si podle mě krásně užil celý sál, Bad Blood či Things We Lost In Fire zahráli poměrně nečekaně z prvního alba například i Oblivion, z druhého, tehdy nového alba Wild World, sáhli po Send Them Off!, jíž celé vystoupení začali, Good Grief, Fake It, Warmth či Lethargy.

Předvedli celkem 22 songů, včetně tří v rámci přídavku, kam spadala Two Evils, během které se Dan a kytarista Will přesunuli na jeden z balkónů, následoval můj milovaný Icarus a na úplný závěr již zmíněné Pompeii.


Cena: 890 Kč (za info děkuji Jisté osobě, protože já si pamatuju velkou nic)
Předskokan: 8/10
Show a komunikace s diváky: 10/10
Nejlepší song: Icarus

Celkové hodnocení: 10/10 -> zpětně nemám moc, co bych tomuto koncertu mohla vytknout. Sice mi kluci nezahráli The Anchor (s tím jsem ovšem počítala), šatny v Karlíně jsou katastrofa a horko bylo úděsné, Bastille se však činili, stihli 22 songů, což maximálně oceňuji stejně jako skladbu písní, neboť se snažili vybrat podobný počet songů z každého alba. Čelist mi klesala nad tím, jak Dan dokázal celou dobu lítat po jevišti a pořád hýřit energií, moc se mi i líbila jeho komunikace s diváky a kapelou, jeho očividná starost o slečnu, jež horkem někde v první řadě omdlela… Jde na nich prostě vidět, že je hraní baví a dělají to rádi, a to mi kolikrát i stačí.

Koncert Bastille doporučuji bez jakýchkoliv ale.

Kam dál