Colours of Ostrava 2018

Pondělí v 21:21 | Mishana |  CoO

Se dvěma úspěšnými ročníky za sebou jsme s Jistou osobou nemohly jinak, než koupit lístky na COO 2018 v první vlně, aniž bychom věděly, co si na nás Zlata připraví. A nutno říci, že jsme během roku prožívaly horké chvilky, jelikož oznamovaní interpreti budili spíše rozpaky než nadšení. Jméno Aurora či George Ezra mě sice ubezpečila, že úplně vyhozené peníze to nebudou, celkem dlouho ale trvalo, než jsem si v programu našla další vystupující, kteří by mě alespoň trochu zaujali.

Nicméně to "své" jsem si našla a pro mě absolutně nezajímavé interprety typu N.E.R.D., Kygo či Grace Jones absolutně ignorovala, respektive jsem letos ignorovala hodně taháků, což byla podstatná změna oproti minulým ročníkům, kdy jsem neustále kempila před hlavní stageí. Tentokrát jsme často s Jistou osobou vyrážely na sáhodlouhé výpravy z jednoho konce areálu na druhý, kde se nacházela letos neskutečně nadupaná Fresh Stage.

Jelikož jsme během středy chtěly stihnout čtyři koncerty, dojely jsme do areálu Dolních Vítkovic vcelku brzy, přičemž celý festival pro nás otevřeli:

Lucky Chops - 2018, Arcelor Mittal Stage, Ostrava

Partička opravdu pozitivně naladěných chlapců začala pěkně zostra. Přestože lilo jako z konve, pánové toho na sobě moc neměli a evidentně si celý koncert užívali společně s námi. Energicky poskakovali po pódiu, zvuky dechových nástrojů krásně rozjařovaly vinou počasí mírně pochmurnou atmosféru, kterou rozjařoval svým širokým úsměvem také bubeník. Ten se snad tlemil po celou dobu, až se divím, že neměl ve tvářích křeče. Chlapci se zaměřují ryze na instrumentální projev, nemají žádného zpívajícího frontmana, a tudíž se sem tam těžko jednotlivé skladby odlišovaly jedna od druhé, nicméně některé covery známých songů rozpoznala i má hudebních sluchem nepoznamenaná maličkost.

Start festivalu to byl výborný, přičemž navzdory slabšímu line-up jsem začala mít pocit, že to letos bude stejně parádní jako ročníky předchozí.
Doba čekání před pódiem: 20 minut
Nejlepší song: The Eye Of The Tiger
Celkové hodnocení: 7/10
Šla bych znovu? - Spíše ne, zas tak dech beroucí zážitek to nebyl…

Nathaniel Rateliff & The Night Sweats - 2018, Arcelor Mittal Stage, Ostrava

Na tyto americké pány jsem se velmi těšila, neboť jejich styl mi vyloženě padl do noty. Žánr, energie, chytlavost písniček, to všechno mě nutilo očekávat jejich vystoupení s nadšením, které… Nedá se říct, že by během koncertu opadlo, spíše se mu dostalo naplnění až později. Koncert Nathaniel Rateliffea byl dobrá. Zpíval song, které jsem docela znala, měla moc hezky vyzdobenou stage a příjemně se koukalo i na sladěné oblečení jednotlivých muzikantů, kteří se činili stejně jako Nate, který během vystoupení rozflákal několik tamburin. Leč z nahrávek na mě působilo ještě o něco energičtěji a měla jsem pocit, že do stoprocentní formy jim prostě něco chybí. Poslední třetina koncertu to ale vynahradila. Nate i kapela se rozjeli, začali hýřit přesně tím entuziasmem, po jakém jsem prahla, a závěrečný song v podobě S.O.B. jsem si náležitě užila, protože… Je to prostě chytlavé!

Nemohly jsme sice vydržet na celou písničku, jelikož jsme chtěly alespoň něco málo vidět z George Ezry, který měl začít pouze čtvrt hodiny poté, co končit Nate. Upřímně, podobných časových tísní byl letošní festival plný, bohužel, a tak kolikrát jsme musely z koncertu odcházet o pár minut dříve, abychom stihly začátek dalšího. Ale co už, nějak se program poskládat musel…
Doba čekání před pódiem: 20 minut
Nejlepší song: I Need Never Get Old
Celkové hodnocení: 6,5/10
Šla bych znovu? - Ano, ještě jednou šanci mě naživo uchvátit si zaslouží

George Ezra - 2018, Česká Pojišťovna Stage, Ostrava

Britský mladík je jedna z nejlepších věcí, jež mohla světový hudební průmysl potkat. Nevinně vyhlížející koloušek s hlasem, o němž prostě víte, že ho chcete slyšet pořád a dokola a… George Ezra byl jednoduše skvělý. Na rozdíl od některých tlučhubů oceňuji, když mi umělec kromě zpívání a hraní také něco poví. Třeba jak to píseň složil, co pro něj znamená a podobně, protože se pak cítím být více vtažená do děje. Mám pocit, že tomu umělci na posluchačích a divácích opravdu záleží, když je jim ochoten poodhalit kousek svých myšlenek a své duše.

Ale dost keců, George zahrál hity starší i nové, počínaje Cassy O', přes Listen To The Man a Blame It On Me až po neskutečně chytlavý Shotgun. Z osobních důvodů jsem během písně Hold My Girl jen stěží zadržela slzy, jak procítěně George zpíval, a jak moc se mě text vnitřně dotýkal. Krása. Nezapomenutelný zážitek, který si ovšem chci na podzim v Karlíně zopakovat, protože jak už jsem řekla, hlasu pana Ezry není nikdy dost.

Doba čekání před pódiem: 20 minut
Nejlepší song: Blame It On Me
Celkové hodnocení: 9/10
Šla bych znovu? - Ano (a taky v říjnu jdu :D)

Jeremy Loops - 2018, Fresh Stage, Ostrava

Závěr prvního dne festivalu se pro nás nesl ve znamení pozitivně naladěného Jihoafričana Jeremyho Loopse s jeho kapelou/kamarády, mezi něž patřil saxofonistka se vzhledem vyzáblejšího Boba Marleyho, nadšeně vyhlížející rapper, velmi zdatný kytarista a bubeník. Sám Jeremy se doprovázel na kytaru nebo foukací harmoniku a rozhýbal snad všechny před Fresh stage (na kterou jsme z té hlavní běžely navzdory tomu, že jsem byla ve škole osvobozená od tělocviku). Ocenila jsem už jeho první píseň, která má za úkol přivítat všechny diváky, pokračoval s mým oblíbeným Sinner, libově zandal Freaka, aby nás vzápětí úplně zboural díky songům Down South a Gold. Jeremy má v sobě obrovské množství pozitivní energie, kterou je ochoten a především schopen předávat díky svým písničkám, díky svému hlasu a díky svým kolegům dál. Z koncertu jsem odcházela ve skvělé náladě a jen se těšila, co mi Colours Of Ostrava 2018 přinesou dál.

Doba čekání před pódiem: 5 minut
Nejlepší song: Down South
Celkové hodnocení: 9/10
Šla bych znovu? - Ano

Také druhého dne jsme měly řádně napilno, leč abych byla zcela upřímná, stalo se tak především díky tomu, že z line-upu vypadli London Grammar. Jelikož nedorazili, tak Kaleo byli přesunuti na hlavní stage v čase, kdy měli původně hrát právě LG, načež se posunul i celý program na Arcelor Mittal stage. Abych to neokecávala, díky absenci LG jsem stihla opět čtyři koncerty, přičemž den pro nás odstartoval:

Jaroslav Uhlíř - 2018, Arcelor Mittal Stage, Ostrava

Na tuto legendu české hudby jsem se opravdu těšila, jelikož jsem na jeho písničkách vyrostla. A především jsem pro každou prdel, takže jsem si opravdu nemohla nechat ujít koncert, na kterém se sejde několik generací, které naprostou většinu písniček budou znát nazpaměť. Přesně tak to také bylo, neboť bylo vcelku jedno, zda pan Uhlíř zpíval Severní Vítr, Pod dubem, za dubem nebo Dělání. Zpívali jsme všichni bez ohledu na věk. Pan Uhlíř s námi sice jednal jako s dětmi, ale… to k tomu prostě patří, na tomhle jeho koncerty stojí a fakt jsem si celé vystoupení užila, a to včetně písniček, které odzpívala jistá dáma či jistý kapelník. Ale Jistá osoba v půlce pláchla na Kensington, takže třeba takový šlágr jako Krávy, krávy si nechala naprosto nepochopitelně ujít… Pan Uhlíř je prostě legenda a jsem šťastná, že jsem jej mohla vidět naživo.

Doba čekání před pódiem: 10 minut
Nejlepší song: Statistika
Celkové hodnocení: 7/10
Šla bych znovu? - Stálo to za to, ale jednou stačilo

Declan McKenna - 2018, Fresh Stage, Ostrava

Zatímco Jistá osoba se stále rozplývala na Kensington, já si to namířila na Fresh Stage, kde jsem se usadila v první řadě, abych dobře viděla na stoupající hvězdičku Declana McKennu. Mladíček nevelkého vzrůstu, hubený jako lunt, ale do hudby evidentně zapálený se do stále vcelku pochmurného počasí skvěle hodil. Dokázal nás rozhýbat, dokázal nám předat energii a především ukázal, že zpívat opravdu umí. Jeho styl není zrovna můj šálek čaje, ale koncert jsem si skvěle užila, co si ale budeme povídat, největší zážitek jsem měla z Declanova hitu Brazil a také z pěkné kytaristky. Rozhodně ve mně zanechali pozitivní dojem, ovšem podruhé je asi vidět nemusím…

Doba čekání před pódiem: 30 minut
Nejlepší song: Brazil
Celkové hodnocení: 6.5/10
Šla bych znovu? - Spíše ne

Kaleo - 2018, Česká Pojišťovna Stage, Ostrava

Poté, co jsme s Jistou osobou listopadový koncert Kalea proseděly, chtěly jsme si to tentokrát pořádně užít, což si myslím, že se nám povedlo. Sice nás obě vytáčely lidé za námi, kteří evidentně znali pouze onen hit islandské skupiny jménem Way Down We Go, pročež čekali, že i ostatní songy Kalea budou podobné, a když zjistili, že kluci mají na kontě i pomalejší kousky, působili velmi otráveně a dávali to svými řečmi najevo. Na koncertech se nedám snadno rozhodit, ale podobní kreténi mě fakt štvou. Nelíbí se mi hudba, tak odejdu a nekazím zážitek ostatním, ne? O tom, že je v podstatě více zajímalo, že mezi diváky poletují balóny, které tam absolutně neměly co dělat, se obšírněji zmiňovat nebudu.

Navzdory zmíněné skutečnosti, že mezi fanoušky hudby jsou nehorázní kokoti, jsem si vystoupení Kalea užila a opravdu neměla problém s tím, že frontman s publikem nekomunikuje. Holt už je takový, a za to, že je se mnou ochoten sdílet nádhernou barvu svého hlasu, mu to s chutí odpustím. Navíc zahráli takřka všechny mé oblíbené songy, když srdce se mi splašeně rozbušilo už při prvních tónech Broken Bones, klidu se nedočkalo ani v rámci svižných Hot Blood a No Good, načež doslova zaplesalo při Way Down We Go. Upřímně to jediné, co já osobně Kaleu svým způsobem nemůžu odpustit, je fakt, že ty písně, které nevydali oficiálně na albu, ale které přesto hrají na koncertu, znějí skoro stejně. V podstatě mi přišlo, jako by šlo o různé variace na Hot Blood…

Doba čekání před pódiem: 30 minut
Nejlepší song: Broken Bones
Celkové hodnocení: 8/10
Šla bych znovu? - Ano, ale až vydají další album

Aurora - 2018, Arcelor Mittal Stage, Ostrava

Jelikož jsme zůstaly s Jistou osobu na Kaleo až do konce, musely jsme se spokojit s tím, že Auroru uvidíme z dálky, respektive z obrazovek. Kouzelná dívka z Norska mě ale i tak dokázala znovu uchvátit, ať už šlo o její zpěv, hudbu, taneční kreace, úsměv či rozpaky. Netrpělivě očekávám její nové album, z něhož zaznělo na koncertu několik písní včetně moc dobrého Queendom, nicméně zazpívala úspěšné songy i ze svého debutu, a tak když se Vítkovicemi rozezněly tóny písně Warrior, mé srdce opět dostalo zabrat. Aurora je prostě ztělesněním dokonalosti a obávám se, že téhle na první pohled křehké dívky nebudu mít nikdy dost. Závěrečná píseň Running With The Wolves mi téměř vehnala slzy do očí.

Doba čekání před pódiem: 10 minut
Nejlepší song: Warrior
Celkové hodnocení: 9/10
Šla bych znovu? - Určitě (v lednu se chystám)

Dva nabité dny jsme měly za sebou a čekaly nás dva odpočinkové. Alespoň tedy pro mě, jelikož jsem mířila jen na dva klidnější koncerty, kdežto Jistá osoba se na Black Pistol Fire rozbila jak cikánské hračky. Hrůza ji někam pustit samotnou.

Marie Rottrová - 2018, Česká Spořitelna Stage, Ostrava

Zatímco Jistá osoba již pilně čekala na BPF, já si zašla do první řady čekat na legendu české hudby, paní Marii Rottrovou. Nedá se říci, že bych ji poslouchala pravidelně, ale vždy patřila mezi ty české umělce, jejichž hlas a tvorbu opravdu můžu. Jsem moc vděčná, že jsem mohla tuto zpěvačku vidět na vlastní oči a slyšet naživo písně jako Kůň Bílý či Řeka Lásky, která patří mezi mé srdcovky, co se české hudby minulého století týče. Marie Rottrová na svůj věk vůbec nevypadá, hlas má nadále libý a úsměvy rozdávala na všechny strany. Navíc… Měla jsem pocit, že i ona byla vděčná, že se nás na ni přišlo podívat tolik. Vždyť před největší stageí celých COO bylo plno. A to naprosto zaslouženě.

Doba čekání před pódiem: 20 minut
Nejlepší song: Řeka Lásky
Celkové hodnocení: 8/10
Šla bych znovu? - Jestli ještě někdy vystoupí v rámci Coloursů, tak proč ne

Jessie J - 2018, Česká Spořitelna Stage, Ostrava

Když jsem rozbitou Jistou osobu posbírala před Freshkou, daly jsme si několik odpočinkových hodin, než jsme se vydaly podívat na Jessie J. Přiznávám bez mučení, že jsem pochybovala o tom, zda takový interpret na Coloursy patří. Její songy mě neoslovily (většina jsou pro mě odporně popíkové srance), ale byla jsem Jistou osobou ujištěna, že to bude dobré a… Bylo. Jessie J působí neuvěřitelně sympaticky, vřele, mile a lidsky. A je sakra krásná. Nádherným hlasem odzpívané songy se mi v živém provedení zalíbily, Jessie jednotlivé skladby navíc prolínala různými historkami či čímkoliv, co ji napadlo a chtěla nám říct. Tu její bezprostřednost a spontánnost prostě umím ocenit. Díky jejímu vystupování jsem se cítila opravdu dobře a přestože jsem byla od pódia dost vzdálená, připadala jsem si do koncertu aktivně zapojená. A ten pocit miluju.

Hafo plusových bodů si pak u mě zasloužila díky svému smyslu pro humor. Vážně na mě působila dojmem fajn člověka, kterého bych chtěla blíže poznat.

Světelná show byla parádní, aranžmá taktéž a všichni lidé, které s sebou Jessie na pódiu měla, vypadali, že je koncertování baví. Pozitivně laděné vystoupení, jež ve mně zanechalo hlubokou stopu, což jsem od interpretky s nálepkou "popová zpěvačka" úplně nečekala. Ale Jessie je asi výjimečná.

Doba čekání před pódiem: 20 minut
Nejlepší song: Masterpiece
Celkové hodnocení: 10/10
Šla bych znovu? - Upřímně… Podle ceny :D Koncert byl super, ale zase majlant za další nedám.

To bylo za pátek všechno a čekala nás už jen sobota, kdy jsme se stejně jako vloni zastavily na Busking Stage, abychom se podívaly na našeho oblíbence Jana Nedvěda a nechaly si od něj do ouška zahrát covery Lost On You či Secrets. S večerem pak přišel pro nás poslední koncert letošních Coloursů:

Alice Merton - 2018, Fresh Stage, Ostrava

Lepší závěr COO jsem si asi nemohla přát. Na Alice Merton jsem se těšila neskutečně, ačkoliv vydala teprve asi šest songů, nicméně No Roots, Hit The Ground Running, BackTo Berlin a Lash Out jsem si okamžitě oblíbila. Druhou zmíněnou písní mladá zpěvačka svůj koncert zahájila a já mohla s klidem ihned říct, že tohle bude bomba. Sympatická (oh, jak slabé slovo…) Alice Merton vzala dech snad všem před Fresh Stageí, která pro ni možná byla malá, já si ale ze svého místa v první řadě fakt nestěžovala. Byla jednoduše úchvatná, její kapela zrovna tak, a povedený koncert tak přispěl k pozitivnímu pocitu, který jsem z Colours of Ostrava 2018 měla. S hitem No Roots v uších jsem odcházela s areálu a pomalu se začínala těšit na příští ročník.

Doba čekání před pódiem: 1 hodina
Nejlepší song: Lash Out
Celkové hodnocení: 9.5/10
Šla bych znovu? - Ano a taky že jdu :D (v září v Paláci Akropolis)

Ročník 2018 rozhodně nebyl lepším než ty předchozí, kterých jsem se účastnila, ale nebyl ani horší. Postrádal pro mě zajímavá větší jména, poklady jsem ale objevila mezi těmi menšími, čehož si vážím podobně, jako když mi před dvěma lety zahráli do ouška Of Monsters And Men. Obé má něco do sebe. Zpětně si tedy na line-up už nestěžuju, přičemž se v budoucnu budu krotit, abych si kdy vůbec stěžovala. Pochopila jsem, že Zlata ví, co dělá, a já nyní již věřím, že pro příští rok opět přiveze zajímavé vystupující, ať už budou mít zvučná jména či nikoliv.

Co se týče počasí, s tím holt těžko někdo něco udělá, ale bylo asi lepší než vloni a předloni. Sice pršelo, ale ne moc, sice pražilo slunko, ale ne moc. Trochu mě vytáčela akorát cena jídla, protože ošizený langoš s ošizenou tatarkou, náhražkou sýra a minimum česneku za 70Kč? Příště se raději půjdu naobědvat do Karoliny a na večer si vezmu svačinu, protože takhle se ojebávat fakt nenechám.

Na závěr chci ještě Coloursům poděkovat za to, že pořádají koncerty i mimo samotný festival, jelikož jen díky nim jsem si mohla v srpnu znovu zajít na Pierce Brothers a následně zhlédnout první český koncert Goo Goo Dolls. Děkuju a těším se na Alice Merton a také na příští ročník COO.
 

Noel Gallagher’s High Flying Birds – 16. 4. 2018, Lucerna

2. července 2018 v 13:17 | Mishana |  Koncerty 2018
Interpret, při jehož oznámení do Prahy, jsem doslova nadskočila radostí. Na možnost vidět naživo takovou legendu, jakou Noel Gallagher beze sporu je, jsem čekala už několik let, respektive od chvíle, kdy jsem zjistila, kdože vytvořil song In The Heat of The Moment. Navzdory vyšší ceně, než jakou jsem obvykle ochotná za vystoupení dát, jsem neváhala a ihned se začala na Noela těšit jako šáhlá blecha.

Očekávala jsem, že v den koncertu bude před Lucernou narváno už od poledne, nicméně jsem dorazila snad dvě hodiny před začátkem, a zvládla jsem se nacpat mezi prvních 20 lidí. Ovšem Lucerna je Lucerna, a pánové sekuriťáci pár minut před sedmou (doba vpouštění do sálu) zjistili, že jim NĚCO nefunguje a že nás nepustí a prostě tam dělali hrozné zmatky, přičemž byli na fanoušky extrémně nepříjemní. Ale co bychom měli očekávat, že? Na lidsky se chovající sekuriťáky jsem ještě fakt nenarazila… Chápu, že musí udržet venku natěšený dav, ale to se hned musí chovat jako hulváti?

Nicméně po příchodu do sálu ze mě náznaky podráždění (přece se nenechám rozhodit nějakým nemyslícím hovadem u vstupu) opadly, já se zařadila hezky do druhé řády za nějakou americkou žirafu, která mi sice celý koncert mávala prackama před ksichtem, ale dejme tomu. Pořád lepší než Japonka vedle, která celá koncert natáčela na tablet o velikosti své hlavy a ještě jedné hlavy. Každopádně jsem se navzdory okolnostem těšila i na předskokany, jimiž byli britští Blossoms. Velice talentovaní chlapci s frontmanem, který dal alespoň mně vzpomenout z nějakého důvodu na I Miss You od blink-182, svým stylem připomínají Declana McKennu nebo The Wombats. Ve vydýchané Lucerně zněli moc hezky a udělali přesně to, co se od předskokana čeká:

Svižnými altrockem rozhýbali publikum a pěkně je nažhavili na to, co mělo přijít po nich.


A že toho přišlo. Respektive Noel Gallagher má kolem sebe spoustu hudebníků, kterých je s ním v jednu chvíli na pódiu až deset včetně populární Charlotte Marionneux, hrající během koncertu na flétnu, nůžky či zvonečky. Z toho plyne, že je při vystoupení hodně co sledovat. Noela Gallaghera (který oproti svým dnům v OASIS konečně vypadá opravdu k světu a v černém triku a upnutých kalhotách byl prostě perfektní), jeho kolegu z Oasis Gema Archera hrajícího na kytaru, tři trumpetisty vzadu či velmi hezkou klávesistku.

Co se týče repertoáru, tak Noel ví, jak potěšit nové i straší fanoušky. Koncert rozjel skladbami z nejnovějšího alba Who Built The Moon? jako např. Holy Mountain, zahrál doposud asi svůj největší hit sólové dráhy In The Heat of The Moment, přičemž songy pro High Flying Birds kombinoval s písněmi, jež složil pro Oasis. Co si budeme povídat, The Importance of Being Idle i Little By Little vždy byly v Noelově podání skvělé, ale stejně jsme všichni čekali na jeho Wonderwall, jenž se mi jednoduše více líbí v této pomalejší verzi a zpíván Noelem. I když to bude zčásti způsobeno i mou averzí vůči Liamovi.

Také přídavek byl bohatý, když obsahoval Don't Look Back In Anger, ne nutně špatným způsobem nataženou The Right Stuff či závěrečnou All You Need Is Love od Beatles, jež už byla vyloženě třešničkou na dortu.

Není moc co dodat. Noel Gallagher a jeho High Flying Birds byli úžasní, mně se splnil sen a jsem opravdu šťastná, že jsem viděla takovou legendu na vlastní oči. A také na Noelovi, který emoce moc najevo nedává, bylo patrné, že ho momentálně koncertování těší, a dokonce se sem tam usmíval. Byl to zážitek.




Cena: 1190 Kč
Předskokan: 8/10
Show a komunikace s diváky: 10/10
Nejlepší song: In The Heat Of The Moment

Celkové hodnocení: 9/10 -> Sekuriťáci jsou hulváti, ovzduší Lucerny příšerné. Předskokani skvělí, odvedli svou práci, ale bohužel v porovnání s tím, že předvedl Noel, jejich výkon trochu zešedl. Ale vůbec nejsou na poslech špatní a mohu je doporučit. Noel Gallagher's High Flying Birds dolétli až ke hvězdám. Pan Gallagher je mistr, a i když by se mi trochu více zamlouvalo, kdyby ve svým počinech více důvěřoval svému hlasu, který kolikrát v záplavě všelijakých zvuků zanikne, musím dát plný počet bodů.

Osobně půjdu na NGHFB znovu, protože mi sedí jak Noelova starší tvorba, tak nová. Líbí se mi vidět tolik muzikantů na pódiu a k Noelovi mi také sedí fakt, že příliš s publikem nemluví. Tohle je prostě on, přičemž ostatní hudebníci, světelná show a vůbec obrovské množství odehraných songů mi Noelovu málomluvnost s přehledem vynahradili. Koncert NGHFB mohu doporučit každému, kdo má rád je, případně je obeznámen pouze s tvorbou Oasis. Nedostanete sice kompletní Oasis, ale ty už nedostanete nikde a nikdy. Noel je sám o sobě výborný a rozhodně svého bratra k úspěchu nepotřebuje.

Editors – 6. 4. 2018, MeetFactory

13. června 2018 v 18:38 | Mishana |  Koncerty 2018
Letos jsem asi trochu zaspala, neboť první koncert roku jsem absolvovala až na začátku dubna, nicméně start to byl velmi podařený. Ačkoliv byli v Česku stále dost podceňovaní Editors vyprodaní, stačilo přijít pouhou půlhodinku před přepokládaným začátkem a před/v MeetFactory postávalo sotva deset lidí. Právě v MeetFactory jsem se octla vůbec poprvé a recenze, jež jsem dostala od těch, co už zde na koncertě byli, nezněly zrovna lichotivě, ovšem já nezaznamenala v podstatě žádný problém a do sálu jsem se dostala bez nehod.

Přiznávám zcela pokorně, že o předskokanech jsem nevěděla nic kromě žánru, kterým byli popsáni na Googlu a který mě dvakrát nenadchnul. Ovšem Pařížané říkající si Dead Sea mě velmi mile překvapili, zněli opravdu výborně a z frontmanky jsem oči jen těžko odtrhávala. Nakonec se mi podařilo ukořistit i setlist.


Zhruba okolo desáté se pak na skromně vypadající scéně objevili Editors. Zkušení muzikanti z britského Birminghamu toho moc nenamluvili, o komunikaci s diváky se prakticky nedá hovořit, i když alespoň kytarista Russell Leetch nám s uznalým výrazem ve tváři po každé písničce ukázal palec nahoru. Není to moc, ale v kombinaci s tím, že kluci odehráli 22 skladeb a frontman Tom Smith do zpěvu dával očividně všechno, mi to ani nevadilo.

Právě bohatý setlist jsem si z první řady u hrazení opravdu užila, neboť Editors vytahovali songy jak ze starších alb, tak výborně prezentovali i novinky Magazine či dokonale chytlavou Cold. Kromě pecek jako A Ton of Love, Munich či z mého pohledu až zbytečně natahovaný Papillon mě potěšili skladbami Ocean Of Night, Lights, Formaldehyde, Nothingness, No Sound But The Wind a především pak písní An End Has A Start, která mi takřka při každém poslechnu vžene slzy do očí. Koncertu neubralo ani to, že poslední song v podobě Marching Orders musel Tom Smith zpívat bez mikrofonu, který vypověděl stejně jako zbytek elektrických přístrojů poslušnost.


Cena: 839 Kč
Předskokan: 8/10
Show a komunikace s diváky: 5/10
Nejlepší song: An End Has A Start

Celkové hodnocení: 7/10 -> Předskokani pohodoví, nic extra, ale užila jsem si je. Na samotných Editors se dá vytknout vážně jen to, že publiku toho moc neřeknou, ovšem navzdory absenci nějaké světelné show se je na co koukat díky kreacím Toma Smithe. Nabitý setlist je super, nicméně nemůžu říct, že bych tento koncert řadila mezi úplnou špičku toho, co jsem viděla. Možná jej docením až později, ale momentálně mám pocit, že jsem si z Editors neodnesla tak silný zážitek jako z vystoupení jiných interpretů.

Editors můžu doporučit lidem, kteří jdou na koncert kvůli hudbě, nikoliv kvůli nějakému "propojení" s interpretem, protože toho se nedočkáte. Jsou to profesionálové, kteří hudebně nezklamou. A co se týče jejich stylu, minimálně jejich starší alba by měla sednout těm, jež holdují Joy Division, White Lies a snad i Depeche Mode.
 


Sunrise Avenue – 24. 11. 2017, Palác Akropolis

20. dubna 2018 v 18:00 | Mishana |  Koncerty 2017

Inu, tuto skupinu poslouchám už delší dobu, teprve ale až s příchodem alba Heartbreak Century jsem těmto finským pánům zcela podlehla. Když pak oznámili turné se zastávkou v Praze, neváhala jsem a v den konání dokonce přemluvila svou přítelkyni, aby šla se mnou. Ač bylo vyprodáno, lístek jsme bez problémů sehnaly, a následně se vydaly před Palác Akropolis, kde již čekalo hojné stádečko fanoušků. Nutno říci, že většinu tvořily MILF dámy z Německa, kde se Sunrise Avenue těší asi stejné popularitě jako v domácím Finsku. Tedy kurevsky velké.

Okolo sedmé jsme se dostaly dovnitř, já se nechala vynervovat šatnářem, kterému trvalo roky, než obsloužil dva lidi, načež jsme se dostaly přímo do sálu. Palác Akropolis je o poznání menší než třeba Karlín, je to vcelku mrňavá scéna, ale nepůsobí špatně, navíc disponuje balkóny. Plus v něm není takové hrozné horko, protože se sál nenachází příliš hluboko.

Takřka přesně načas vešli se songem Never Let Go všichni čtyři členové kapely včetně věčně optimisticky naladěného frontmana Samu Habera na pódium, kde postupně odehráli všechny songy z Heartbreak Century a k tomu ještě v minulosti velmi populární Lifesaver a Hollywood Hills. Především právě song Heartbreak Century a vypalovačku I Help You Hate Me s nimi odzpíval celý sál (ještě jednou musím zmínit, že z velké části obsazen německými fanynkami), který se opravdu bavil, a celkově zde panovala velmi příjemná atmosféra.


Osobně si pak nemohu odpustit fakt, že Samu Haber s publikem hodně a nadšeně komunikoval, a když se pak zeptal, zda se v sále nachází někdo, kdo je zde na rande, tak… inu, má přítelkyně neodolala se ozvat, načež nám Samu věnoval píseň Point Of No Return, na což asi nikdy nezapomenu.


A jelikož jsem si na závěr ještě koupila tričko Sunrise Avenue, odcházela jsem z Paláce Akropolis nesmírně spokojená.


Cena: 650 Kč
Show a komunikace s diváky: 10/10
Nejlepší song: Heartbreak Century

Celkové hodnocení: 10/10 - Opravdu skvělý koncert, kterému nemám, co bych vytkla. Pouze mě trochu mrzí, že kluci nehrají další ze svých hitů Fairytale Gone Bad, ale chápu, že mají lineup postavený na Heartbreak Century, do něhož by se zrovna pesimistická FGB nehodila.

Sunrise Avenue nejsou skupinou světového formátu, ale mají chytlavé melodie i texty, frontman je neuvěřitelně milý a evidentně ho nemrzí, že nevystupuje na větší scéně. Prostě pohodoví kluci, kteří jsou spokojení s tím, co mají, a umí se o svou dobrou náladu podělit. Pokud není člověk extrémně náročným posluchačem, Sunrise Avenue ho potěší.

Kaleo – 21. 11. 2017, Lucerna

22. března 2018 v 19:48 | Mishana |  Koncerty 2017
Další skupina, k níž mě dotáhla Jistá osoba, za což jí jsem vděčná. Kluci jsou opravdu skvělí a doufám, že první album A/B je z jejich strany opravdu jen začátek. Nicméně, tento koncert jsem si asi neužila tak, jak bych mohla, ale nějak jsem ten den neměla náladu se tlačit vepředu u hrazení, a tak jsem přistoupila na návrh Jisté osoby, jež se toho večera změnila na Skuhrající osobu, že místo hry na sardinky se odebereme hezky spořádaně na balkón, na nichž mají v Lucerně umístěné židle. Sice se při sezení nedá trsat a skákat a vůbec vypadat jako kokot, alespoň vás při cestě domů nic nebolí. Za ty židle má u mě Lucerna malé bezvýznamné plus, protože ten prostor je kromě těch židlí na piču, kvůli v předešlých článcích zmíněnému faktu, že jakmile se dovnitř nahrne více než sto lidí, stane se Lucerna prostorem chudým na kyslík.

Ale dost o blbostech, přejděme k předskokanovi, jenž se změnil snad týden před koncertem. Osobně jsem si nestěžovala, největší hit Čecha Thoma Artwaye je chytlavý, a i naživo zněl song I Have No Inspiration moc hezky, nicméně zbytek byl dost… nudný. Vždycky si říkám, že předskokan by měl publiku nabudit, nikoliv uspat, leč Thomovi se bohužel povedlo spíše to druhé, protože s výjimkou jedné písničky zpíval jen utahané věci. Zatím nejhorší předskokan, i když nutno říct, že to žádné fiasko nebylo, spíše jen… se jeho styl nehodil před Kaleo.


Inu, a samotní pánové z Islandu byli od začátku až do konce skvělí. Někdo může vytknout, že frontman JJ nekomunikuje s diváky a vůbec se na pódiu nehýbe, ale dokud bude zpívat a vůbec vyluzovat takové zvuky jako během onoho koncertu, ať si pro mě za mě celou dobu stojí jako socha. Jeho hlas je naprosto dokonalý, živě zněl dokonce lépe než z CD (jakože o hodně lépe), přičemž zbytek kapely se očividně dobře bavil. Sice bych preferovala, kdyby hráli více songů ze svého alba, které prostě znám a snad bych si je i částečně s kluky zazpívala, ale jinak nemám co vytknout. Na úvod zazněla má oblíbená Broken Bones, následovala melancholická I Can't Go On Without You, skvěle jsem si užila pecky jako Hot Blood a No Good a na závěr odpálil Kaleo svůj hit v podobě Way Down We Go. Jo, bylo to fajn.


Cena: 750 Kč
Předskokan: 6/10
Show a komunikace s diváky: 8/10 (frontman sice s námi moc nekomunikoval, ale ostatní členové kapely se o nějakou tu show postarali, světelná show byla také fajn, ale přeci jen…)
Nejlepší song: Hot Blood

Celkové hodnocení: 7/10 - Předskokan nic moc, Kaleo mohli zahrát více songů z vydaného alba - toť mé jediné výtky ke koncertu. Ovzduší Lucerny už komentovat dále nebudu.

Kaleo můžu doporučit, pokud od frotmana nevyžadujete, aby nutně poskakoval po pódiu. JJ má jiné přednosti - svůj jedinečný hlas. Pokud tohle vezmete na vědomí, určitě si příště nenechte tyhle Islanďany ujít.

Co mě čeká?

10. ledna 2018 v 15:57 | Mishana
8. 8. 2018 - Pierce Brothes na Altenburg 1964

12. 8. 2018 - Goo Goo Dolls v Lucerna Music Bar

15. 9. 2018 - Alice Merton v Paláci Akropolis

22. 10. 2018 - George Ezra v Karlíně

18. 11. 2018 - Frank Turner & The Sleeping Souls v Roxy

17. 1. 2019 - Aurora v Roxy

X Ambassadors – 21. 8. 2017, Roxy

6. ledna 2018 v 22:46 |  Koncerty 2017
X Ambassadors - 21. 8. 2017, Roxy

Z mého pohledu poněkud netradiční termín na koncert zvolili američtí X Ambassadors, které mi jako obvykle představila Jistá osoba, s níž jsem onoho pěkného srpnového odpoledne také do Roxy vyrazila. Díky teplému počasí bylo čekání před clubem hned příjemnější, hezky jsme se usadili k hydrantu a čekaly na sedmou hodinu večerní, kdy nás začali vpouštět dovnitř, což se opět zvrtlo v obrovskou tlačenici, během níž většinou stojíte na jedné noze a ještě ani ne na své… (Š+G)

Vnitřek Roxy byl navzdory svému vyprodání o něco příjemnějším prostorem než Lucerna či Karlín, a tak se na předskokana čekalo poměrně v pohodě. Možná už to bude znít otřepaně, ale ani tentokrát nás onen předskokan nezklamal, jelikož Jordan Mackampa působil jako sympatický týpek a na kytaru nám zahrál několik songů, navíc si s námi docela uvolněně povídal, takže jsem neměla problém s ním tu půlhodinku vydržet.




Když následně vběhli na pódium Ambasadoři, rozjela se neskutečná jízda. Jejich songy jsem měla předem naposlouchané, ale stejně jsem byla zaskočená tím, jak moc dobré jsou. Jak moc dobře zní na živo, jak dokáží dav rozhýbat. Ať už Sam Harris zpíval Jungle, Loveless, Low Life nebo Ahead of Myself, tak z jeho projevu čišela energie, užíval si to a my s ním. Po přidání akustické Hoping a několika proslovů o tom, jak máme být na sebe hodní (což je od něj milé, ale tak nějak to slýchám skoro už na každém koncertu, takže mě to zas až tak nedojme), se Ambasadoři dostali k Unsteady, již jsem si ze všech písniček užila asi nejvíce. Samozřejmě, jejich největší hit v podobě Renegades jsem si užila taky a zpívala jsem společně s celým sálem, nicméně se mi snad poprvé stalo, že přes řvaní obecenstva jsem vůbec neslyšela hlas samotného interpreta (a to jsem stála cca ve druhé řadě).

Tak jako tak ale šlo o povedenou show, Sam Harris krásně komunikoval s diváky, dokonce na něm bylo vidět, jak je dojatý z takového zájmu. Člověk by si řekl, že to je kvůli tomu, že v životě o Česku neslyšel a tak se kurva diví, že ho tady lidi znají, ale jelikož je Sam Harris čtenářem knížek Milana Kundery a jeden ze svých songů dokonce pojmenoval českým slovem Lítost, tak zde asi podobný argument odpadá. Holt jsme asi udělali dojem. A taky jsme zpívali Všechno nejlepší jednomu z kytaristů, takže i to bylo jaksi… pěkné :D



Cena: 590 Kč
Předskokan: 10/10
Show a komunikace s diváky: 10/10
Nejlepší song: Unsteady

Celkové hodnocení: 10/10 -> Upřímně já na tom koncertu žádnou chybu nenašla a vzpomínám na něj jako jeden z fakt nejenergetičtějších.

Koncert X Ambassadors doporučuju bez nějakých výtek.

Colours of Ostrava 2017

21. prosince 2017 v 23:23 | Mishana |  CoO

Poté, co jsem s Jistou osobou zavítala na Colours of Ostrava 2016, bylo celkem jasné, že nemůžeme chybět ani na dalším ročníku bez ohledu na účinkující. Ihned v září jsem za 1700 Kč koupila dvojici lístků a během čekání se více či méně radovala z toho, jaké interprety si pro nás připraví v roce 2017, přičemž jsem rozhodně zklamaná nebyla. Stejně jako v minulém ročníku jsem stihla cca 10 koncertů, které tentokrát probíhaly zpravidla za letního počasí v pravém slova smyslu (tři dny byla vedra na zdechnutí, akorát v sobotu asi hodinu lilo jako z konve).

Vzhledem k tomu, že já i Jistá osoba jsme docela prozíravé, dokázaly jsme si spočítat, že onen vyprodaný areál bude praskat ve švech především první den, kdy měli hrát Imagine Dragons, proto jsme se tedy vydaly do Ostravy s určitým předstihem, čímž jsme se šikovně vyhnuly návalům u vchodu, na který si spousta návštěvníků stěžovala. Nás tohle minulo, takže jsme si v tom šíleném horku došly pro růžový Cider, omrkly areál a na chvíli se usadily u Busking Stage, kde mohl vystupovat prakticky kdokoliv, kdo měl zájem, přičemž my narazily na velkého sympaťáka Jana Nedvěda, jenž kromě svých songů zahrál také Secrets od OneRepublic a Lost On You od LP, což jsme náležitě ocenily. Kolem šesté už jsme ale postávaly poblíž hlavní stage, kde měl být v sedm hodin celý festival odstartován a s ním i naše šestihodinové čekání na již zmíněné Dráčky.

Zahájení bylo fajn, sice nic extra, ale nekonalo se ani extra trapné klišé. Poté již přišla na řadu první účinkující úvodního dne, co se hlavní stage týče:

Birdy - 2017, Ostrava

Že bych z myšlenky na koncert této britské zpěvačky nadšením lezla po zdech, to se nedá říct, nicméně jsem věděla, že stylem hudby mi absolutně nebude vadit a se štěstím si její vystoupení i užiju. Upřímně si nejsem jistá, jestli bylo moudré ji v rámci programu umístit hned na první den, respektive vůbec jako první účinkující na hlavní stagei, protože její písničky člověka zrovna nenakopnou. Některé jsou rychlejší a fakt jsem si je užila (Wings, Wild Horses), ale většinu jsem jaksi prospala… Navíc se není během koncertu ani na co moc dívat, když slečna celou dobu sedí za klavírem (což chápu, když na něj hraje, že, ale… byl by takový problém na jednu dva songy vstát, nechal hrát někoho jiného a odzpívat to tak, aby na ni všichni viděli?). V podstatě šlo o fajn zážitek, který si osobně sice asi nebudu mít potřebu zopakovat, faktem ale zůstává, že jako obvykle mne živé vystoupení navnadilo a dnes hudbu od Birdy poslouchám docela často.

Doba čekání před podiem: ½ hodina
Nejlepší song: Wild Horses
Celkové hodnocení: 6/10


Alt+J - 2017, Ostrava

Zde se hodnocení vyhýbám, neboť produkce skupiny Alt+J jde zcela mimo mě. Líbily se mi sotva dvě skladby, zbytek jsem od sebe téměř nedokázala rozeznat, nicméně přiznávám, že světelnou show měli moc pěknou, a když už z mého pohledu nebylo co poslouchat, bylo alespoň co sledovat.

Doba čekání před podiem: 3 a ¼ hodiny


Imagine Dragons - 2017, Ostrava

Dá se říci, že již úvodní den festivalu byl vrcholem pro spoustu návštěvníků právě díky Imagine Dragons. Je mi jasné, že ne všichni si je užili už jen kvůli tomu, že prostě nemohli dobře vidět, nicméně já si na ně s jistou osobou vyseděla poctivých 6 hodin, za což jsme byly náležitě odměněny. Koncert byl famózní a jeden z nejenergičtějších, na jakých jsme kdy byla.

Vystoupení Imagine Dragons odstartovali songem Thunder, který jelikož jsem levná, prostě miluju. Zatímco na instrumenty hrající členové kapely zůstávali vzadu, frontman Dan Reynolds neustále poskakoval po části pódia, vybíhající mezi diváky. Měly jsme jej téměř na dosah ruky po celé vystoupení. Osobně považuji každou druhou jejich písničku za hit, takže jednoduše nebylo možné, aby zahráli všechny mé oblíbené songy, ale většinu zvládli, včetně Gold, Whatever It Takes, akustické verze I Bet My Life a po úryvku z písně Forever Young od Alphaville načal Dan mou absolutní srdcovku - Demons. Tu jsem si užila dokonale a nikdy nezapomenu, jak ji zpíval metr ode mě.

Dan si dokonce přivzal jednoho nejspíše už docela ojíněného diváka na pódium, načež z něj oba mezi obecenstvo skončili, to mě ale upřímně příliš nezajímalo, spíše jsem očekávala, co zahrají dále, přičemž jsem opravdu neočekávala, že by zapomněli na Believera, což se samozřejmě nestalo. Následně Dráčci opustili pódium, aby se po bouřlivých ovacích vrátili a obdařili nás absolutně poslední písničkou v podobě Radioactive.


Kromě toho, že jde o jednu z mála kapel, u níž si pamatuju texty (já jsem na to hrozné poleno, které cokoliv může slyšet stokrát, ale stejně si pamatuje velké kulové) a tedy jsem si i něco málo zaskřehotala, si z Imagine Dragons odnesu především to, jak Dan s lidi komunikoval. Navzdory tomu, že toho dne měl horečku, odzpíval všechno parádně, jako obvykle se příliš nezastavil, pořád všude možně lítal a poskakoval, a vůbec bylo vidět, jak moc koncertování jeho i zbytek kapely baví.

Dokonalý koncert se vším všudy, díky kterému jsem mohla slyšet své oblíbené songy naživo a z bezprostřední blízkosti. Do O2 na ně sice nejdu, ale kdyby se jim chtělo na Coloursy zavítat v budoucnu znovu, tak se vůbec zlobit nebudu.

Doba čekání před podiem: 6 hodin
Nejlepší song: Demons
Celkové hodnocení: 10/10


Po středě následoval čtvrtek (tak průlomovou informaci by tady asi nikdo nečekal, že?) a s ním další dva koncerty. Trošku teplejší koncerty. A to nemluvím o tom počasí. Fakt ne, protože teplé koncerty já ráda, z počasí jsem až tak nadšená nebyla, ale stejně jsem si obě zpěvačky užila:

Aneta Langerová - 2017, Ostrava

Na rozjezd dobrý. Sice partička kluků před koncertem dost držkovala a byla docela nepříjemná, nicméně musím říct, že halekání jednoho z nich ve smyslu: "Anetko, no, tak, já na tebe už hodinu čekám!" ve mě vyvolalo alespoň mírné pobavení vzhledem k tomu, že tohle by asi musela vyřvávat nějaká pěkná slečna, aby to Anetu alespoň trochu zajímalo. Inu, nedivím se jí. Jak jsem již napsala, na rozjezd dobrý, nepředvedla nic extra, ale jelikož její hudba (a vzhled) se mi docela líbí, tak jsem byla s koncertem spokojená a nebudu se bránit tomu, když opět bude účinkovat před někým, na koho před tím pódiem opět několik hodin čekám. Navíc její úsměv je fakt pěkný.

Doba čekání před podiem: ½ hodina
Nejlepší song: Voda živá (jako ruku na srdce, kdo čekal něco jiného?)
Celkové hodnocení: 6/10


LP - 2017, Ostrava

V případě LP jsem měla většinu jejich songů alespoň zběžně naposlouchaných a docela jsem se těšila, ovšem má očekávání měla být jednoznačně předčena. Jednak začátek s Muddy Waters byl fenomenální. Během jednoho songu mě stihla LP totálně uhranout a já zbytek koncertu byla úplně v háji jak z její hudby, tak z ní. Sice jsem postřehla, že má dost sympatické trio hudebníků za sebou, ale vzhledem k tomu, že samotná LP se pohyboval na části pódia, vybíhající mezi diváky, tak jsem neměla šanci jim věnovat příliš velkou pozornost, když jsem LP podobně jako u Dana z Dráčků měla na dosah ruky (neboť jsem opět s Jistou osobou kempila přímo u pódia) a prakticky jsem z ní nespustila oči. Zpívala, podávala si s námi ruce, půjčovala si selfie tyče, sbírala transparenty a plyšáky, co jí lidé házeli na pódium, a vůbec jse z ní měla strašně dobrý pocit, respektive i na ní bylo vidět, že si vystupování užívá, na čemž mi u každého interpreta strašně záleží. Kromě zmíněných Muddy Waters zazpívala také např. Other People (pecka jak cyp), Levitator, When We're High, Strange, No Witness (pecka as well), Into The Wild a samozřejmě svůj největší hit Lost On You. Opět nádherný zážitek, moci si zařvat text s celým areálem. Navíc její komunikace s publikem…

Nemám žádné výtky. Je dokonalá.

Doba čekání před podiem: 3 a ½ hodiny
Nejlepší song: Lost On You (again, I'm cheap)
Celkové hodnocení: 10/10


Třetí den se v mém případě nesl ve znamení značného… mišmaše? A opět příšerného horka. Onen mišmaš byl způsoben jen a pouze tím, že jsem byla v rámci jednoho dne na třech koncertech, přičemž každý jeden z nich spadal do jiného žánru. Více méně. Ale užila jsem si všechny. To jen aby bylo jasno.


Walking On Cars - 2017, Ostrava

Také ono jedno CD irské skupiny Walking On Cars jsem měla naposlouchané a hodně jsem se na ně těšila (i proto jsem jim dala přednost před Teleman, kteří vystupovali v takřka totožný čas na jiné stagei). Začátek v podobě Catch Me If You Can byl úžasný a osobně mě docela zaskočilo, jak vysoký a hubený jejich frontman je, respektive mi prostě k takovému týpkovi nešel ten nádherně hluboký hlas, který je jednoduše skvělý. Navíc mají chytlavé melodie i texty, takže koncert jsem si užila, ačkoliv komunikace s diváky byla nulová, totéž nějaká světelná show (což se dalo čekat, když hráli v sedm a všude bylo světlo, že). Zahráli všechny mé oblíbené songy z jejich CD, přidali pár nových, a když frontman Patrick Sheehy na závěr zazpíval i Speeding Cars, byla jsem s jejich vystoupením docela spokojená, nicméně oproti jiný koncertům… Oproti jiným koncertům musím uznat, že to bylo slabší.

Ale i tak ano, já, která věčně nadávám, když interpret s diváky nekomunikuje, jsem odcházela spokojená, a to nejen proto, že jsem ukořistila playlist (můj vůbec první podobný suvenýr z koncertu). Ale onen alternativní/indie rock/pop mi prostě strašně sedí, a abych byla upřímná, poslouchám je od té doby takřka denně a jsou mi bohatým zdrojem inspirace při psaní čehokoliv. Určitě na ně v budoucnu ještě zajdu, protože jejich songy jsou prostě skvělé.

Doba čekání před podiem: ¾ hodiny
Nejlepší song: Catch Me If You Can
Celkové hodnocení: 6/10


Louis Berry - 2017, Ostrava

Vůbec poprvé jsem se během ročníku odhodlala jít na jinou než hlavní stage, což se uskutečnilo na popud Jisté osoby, jež horoucí láskou zahořela vůči tomuto interpretovi a.k.a. britskému zajíčku ušáčkovi. Kromě uší je však Louis Berry výjimečný svým hlasem. Nádherně zastřeným hlasem, který dokonale ladí k rock'n rollu, který na nás na Drive Stagei začal chrlit. Mně osobně se při pohledu na několik hubených týpků oděných v černé barvě vybavil film Starci na chmelu. Vystoupení bylo nesmírně energické, užívali jsme si ho jak my, tak oni, a jelikož jsme se jako obvykle s Jistou osobou cpaly hned u hrazení, mohly jsme i vidět, jak se ve frontmanových očích zrcadlí nadšení z toho, jak jsou zase lidé nadšení z něj. Skvělý zpěvák, skvělý muzikant, který snad do Čech ještě někdy zamíří, protože jeho hudba je dnes již prakticky unikátní.

Doba čekání před podiem: Asi 10 minut, bo mi Jistá osoba držela flek, zatímco jsem křepčila před hlavní stageí u Walking On Cars
Nejlepší song: 25 Reasons
Celkové hodnocení: 9/10


Midnight Oil - 2017, Ostrava

"Tak, pánové, odhoďte berle a jdeme na to!"

Tímto byl z mé strany odstartován koncert australské skupiny, jež slavila největší úspěchy v osmdesátých a devadesátých letech. Ono zvolání bylo pochopitelně narážkou na to, že členové (jak si zdatní matematikové již stačil spočítat) již nejsou nejmladší, přesto se nedá říci, že by jakkoliv zklamali. Právě naopak. Ano, hlas frontmana Petera Garretta už není to, co býval, v podstatě ale předvedli povedenou show, sem tam zpěvák přidal i pár průpovídek (např. jednu v tom smyslu, že jako skupina fungují už opravdu dlouho, prodělali pauzu způsobenou Garretttovým působení na postu ministra životního prostředí, ale dokázali se vrátit zpátky, přeletět oceán, aby se mohli poprvé představit v České republice. Jaký to životní úspěch :D). Upřímně bylo na celé skupině vidět, že je jim jedno, kde jsou ale hlavně, že jsou spolu a že hrají, především pak bubeník… Jelikož jsme s Jistou osobou nemusely tyto pány vidět zblízka, spokojily jsme se zpravidla se záběry kapely na obrovských plátnech, přičemž když byl záběr na bubeníka Roba Hirsta, oba jsme jen s až úplně na zem padlou čelistí sledovaly jeho představení. Bavil se on, bavil se zbytek kapely i my, a snad i frontman, který po celou dobu předváděl své pověstné "taneční" kroky.

Ač starší pánové, rozbalili to parádně a za sebe musím říct, že mě nesmírně těší, že jsem měla příležitost takové titány vidět naživo. Produkce Midnight Oil není sice přesně to, po jaké bych běžně prahla, ale je to chytlavý rock, takže ani po hudební stránce jsem opravdu problém neměla. Navíc, když se Vítkovicemi rozezněly tóny jejich největšího hitu Beds Are Burning, husí kůže byla opět přítomna.

Pánové jsou legendou a bylo mi ctí, se zúčastnit jejich koncertu.

Doba čekání před podiem: ½ hodiny
Nejlepší song: Beds Are Burning
Celkové hodnocení: 8/10


Po třech relativně náročných dnech nás čekala sobota, kdy jsme více méně chtěly absolvovat dva koncerty. Říkám více méně, protože každá z nás chtěla vidět jeden z nich více a ten druhý méně, ale o to nejde. O něco důležitějším byl fakt, že zuřivé horko přerušila alespoň na hodinu pořádná přeháňka, kvůli níž musela být první z oněch koncertů, jež jsme měly v plánu, asi o 20 minut posunut:


Jamiroquai - 2017, Ostrava

Přiznávám se bez mučení, že právě tuhle skupinu jsme osobně vidět nepotřebovala, ale… Nebylo to nic hrozného, jenže Jamiroquai neprodukují hudbu, která by mě zajímala. Nicméně jelikož mi na druhou stranu ani nevadila, strávila jsem na hlavní stagei asi ¾ hodiny, než jsem se odebrala před Drive Stage. Z toho, co jsem viděla a slyšela (Driveka je kousek od hlavní stage, takže i po odchodu jsem měla dost dobrou představu, co se za bukem děje), mi v hlavě stejně nejvíce utkvěla světelná show a fakt, že frontman přišel v teplákovce a na hlavně měl svítící korunu. Nejsem si jistá, jestli tento koncert hodnotit, ovšem nějaká komunikace s diváky tam byla, pán zpíval dobře, světelná show vypadala pěkně, takže... Takže hodnotím, ale případný čtenář by to měl brát s rezervou.

Doba čekání před podiem: Asi 40 minut (bo bouřka)
Nejlepší song: Nerozeznala jsem jeden od druhého, pardon
Celkové hodnocení: 7/10


Pierce Brothers - 2017, Ostrava

Z mého pohledů jeden z highlightů celého festivalu. Těšila jsem se na ně neskutečně, protože jejich hudba je přesně to, v čem si má ouška libují. Jelikož jsem předcházející koncert opustila dříve, našla jsem si v pohodě místo hned u hrazení, navíc uprostřed, přičemž oba australští bratři se již pohybovali na stagei, rozhlíželi se, povídali si s námi a do toho zkoušeli. Krátce před začátkem pak došla Jistá osoba, jíž jsem držela místo (teda ona by se vedle mě sprostě nasrala, i kdybych jí místo nedržela, ale víte jak, nechci ji pomlouvat, je to v jádru hodné děvče), a pánové spustili.
Jelikož jde o buskery, kteří prozatím pořádně vydali jen EPíčka, tak spousta jejich skladeb není nikde dostupná, tudíž většinu songů jsem ani neznala, ale ty mně známé a mnou oblíbené, ty jsem si užila naprosto legendárně. Kouzlem jejich vystoupení je především to, že Pat Pierce hraje na všechno počínaje foukací harmonikou přes didgeridoo (díky němuž se otřásaly celé Vítkovice i s pecama) až ke konstrukci celé stage. Do toho pak jeho bratr Jack hraje na kytaru a zpívá. Jejich koncert měl úžasnou energii a kluci byli očividně dojatí tím, kolik lidí se na ně přišlo podívat. Předtím totiž ještě před tak velkým publikem nikdy nehráli.

Byli opravdu úžasní a nebýt toho, že nám s Jistou osobou jel poslední vlak do mé rodné žumpy, tak bych zůstala i na autogramiádu. Bohužel, jejich koncert končil až po půlnoci, a v takovou hodinu prostě ty spoje úplně dobře nejezdí. Snad jindy, protože… Na někoho jako Pierce Brothers půjdu, kolikrát to jen bude možné, protože mi je jasné, že každý jejich koncert je unikátní. Jestli jste o nich v životě neslyšeli, doporučuju si je alespoň poslechnout.
Dát jim šanci, protože oni jsou výjimeční.

Doba čekání před podiem: 1 hodina
Nejlepší song: Golden Times
Celkové hodnocení: 10/10

Abych to nějak shrnula, mé druhé Colours jsem si užila takřka stejně jako ty první v roce 2016. Vloni jsem viděla svou srdeční záležitost Nannu (čtete Of Monsters And Men, já je totiž vážně i poslouchám, já celou dobu jen nehledím na ni… někdy), nebylo takové horko (chcalo jak sviňa) a byli tam i další interpreti, které od té doby poslouchám pravidelně (Aurora, Nothing But Thieves, Kodaline, Passenger), ale na druhou stranu letos nám přálo počasí (sice bylo strašně vedro, ale furt si koncert užijete lépe v horku než v dešti), hráli Imagine Dragons, na které se nejspíše už nikdy nevypravím (do O2 arény se vážně nechystám) a vystoupili Walking On Cars, LP a Pierce Brothers, jež jsem sice znala předem, ale až teprve po koncertech jsem jim totálně propadla. Dále Louis Berry byl úžasný, slyšela jsem Midnight Oil a zpětně oceňuji i účast Birdy.

Prostě oba ročníky byly super, a přestože se obávám, zdali je půjde ještě trumfnout, budu se těšit i na Colours of Ostrava 2018, na něž už mám samozřejmě lístky. Ano, lístky. Jistá osoba poleze taky, protože bez ní by to nebyla taková prdel.

Inu, tomu, kdo to dočetl až sem, gratuluji, doufám, že to přežil bez úhony, a přeji mu další úspěšné toulky po mém blogu.

American Authors – 14. 5. 2017, Roxy

1. prosince 2017 v 19:37 | Mishana |  Koncerty 2017
American Authors - 14. 5. 2017, Roxy

Smíšenější pocity jsem si z žádného koncertu zatím nepřinesla. Nevím, čím to bylo, jestli název skupiny nikdo nezná navzdory úspěšnému hitu Best Day of My Life, jestli měli nedostatečné prome, nebo jestli byli moc drazí, ale v Roxy se nás jednoho nedělního večera sešlo sotva šedesát. Mně osobně to zase tak nevadilo, stála jsem si u pódia, na ně si položila Kingswood a ani nemusela jsem se nikde tlačit, ale přišlo mi to líto vůči sympatickým klukům z USA, kteří vážili cestu až k nám, aby zahráli pro pár lidí…

Žádný předskokan se nekonal, American Authors naskočili na pódium okamžitě, a přestože je asi musel pohled na takřka prázdný sál zasáhnout, odpálili první tři songy s nebývalým entuziasmem. Následně je ale postihla další nemilá věc - technika se rozhodla nespolupracovat a kluci tak museli improvizovat. Nicméně nějaké rozladění nedávali vůbec najevo, povídali si s námi jako s partou známých, což by ve větším počtu diváků asi nešlo, a vůbec vypadali přese všechno spokojeně. Hráli s chutí, frontman Zac Barnett poskakoval a když se pak během jednoho songu vydal mezi diváky, zbytek skupiny se jím následně nechal inspirovat a cover Shape of You od Eda Sheerana zazpívali jednoduše mezi námi.

Je fakt, že něco podobného už asi nezažiju, ale stejně mi kluků bylo líto. Ti ale odehráli poctivý koncert, samozřejmě nezapomněli na svůj hit Best Day of My Life, i když musím říct, že jakožto skalního příznivce jejich tvorby mě nejvíce potěšil přídavek - Oh, What a Life, který je mou obrovskou srdcovkou a American Authors ho hrají živě jen sporadicky.

Já jsem zklamaná nebyla, ale jestli oni ano, obávám se, že jsem je v ČR viděla poprvé a také naposled.




Cena: 690 Kč
Show a komunikace s diváky: 9/10
Nejlepší song: Oh, What a Life

Celkové hodnocení: 8/10 -> Výkon skupiny byl skvělý. Nenechali se rozhodit miniaturním publikem ani technickými problémy. Hráli jako o život, hráli výborně a dělali všechno pro to, abychom si koncert užili stejně nebo možná i více než oni. Byli samý úsměv, byli komunikativní i vtipní. Celkový dojem mi kazí jen ten absolutní nezájem lidí o jejich hudbu a ten pohled na prázdný sál… Neumím se od toho oprostit, proto je hodnocení takové, jaké je.

Jestli tohle "fiasko" kluky neodradilo a ještě někdy přijedou, tak na ně stoprocentně půjdu znovu, a všem je můžu jen doporučit. Během koncertu neudělali nic špatně a věřím tomu, že oni sami nezklamali nikoho z těch, co dorazili.

Band of Horses – 2. 3. 2017, Lucerna Music Bar

1. prosince 2017 v 16:10 | Mishana |  Koncerty 2017
Band of Horses - 2. 3. 2017, Lucerna Music Bar

Hned následující den po Lindsey Stirling jsem se vypravila poprvé do Lucerna Music Baru, kde mě zaskočila absence oblíbeného "šacování." Tedy, ono není mnou oblíbené, ale takový Karlín na tom doslova ujíždí, tam se můžou posrat, když máte něco v kapse, ale tady? Žádná křeč, vezmi si dovnitř, co chceš.

Prostředí Music Baru mi vyhovuje. Jde o menší prostor oproti samotné Lucerně, kolem podia nejsou žádné trapné mantinely, navíc podium je zakulacené a vybíhá mezi diváky, kteří tak mají kapelu opravdu nadosah. Jelikož jsem přišla poměrně brzy, bez problémů jsem si našla místo hodně vepředu, kde jsem se rozhodla vegetovat a počkat na předkapelu.

Už ta byla naprosto výborná a po jejím vystoupení jsem si říkala, že i kdyby mě Band of Horses zklamali, tohle za to stálo. O španělské skupině (zpívající v angličtině) L.A. jsem slyšela vůbec poprvé, nicméně jejich styl hudby mi sedl (nebyl od BoH zcela odlišný, jen o něco svižnější a asi i mainstreamovější) a frontman do toho byl zapálený, takže… není nač si stěžovat, L.A. byli vážně skvělí a dokonce mi byli líto, že hráli tak krátce.


Následoval koncert, jenž co do délky se ukázal být tím nejdelším, jaký jsem doposud absolvovala. Američtí Band of Horses naběhli na pódium a po více než dvě hodiny z něj neslezli. Během svého prvního vystoupení v Praze zahráli všechny songy (s výjimkou Factory), které jsem chtěla slyšet, a moc mě potěšilo vidět, že je hraní i pro tak malé osazenstvo baví. Frontman s námi občas nějakého to slovo prohodil, o nějaké větší show se ale mluvit nedá, na to ani není v Music Baru místo. I tak má ale neco do sebe… Zrovna tenhle žánr indie rocku/folk rocku by ve větším sálu nevyzněl asi tak dobře. Takhle jsem stála hned u frontmana a mohla si užít jeho hlas naplno. Krása, a navzdory tomu, že lidé z mého okolí tuto skupinu vůbec neznají, popř. maximálně tuší, že existuje nějaký song The Funeral, který jsem si užila totálně, se sešla v Music Baru velká účast a kluci snad odjížděli z Prahy s dobrým pocitem na zimu. Nebo na jaro, whatever.


Cena: 690 Kč
Předskokan: 8/10
Show a komunikace s diváky: 8/10 (Music Bar není o show, tam se prakticky nic moc vymýšlet nedá)
Nejlepší song: The Funeral

Celkové hodnocení: 8/10 -> Koncerty jak předskokanů, tak Band of Horses byly fajn, užila jsem si oba, nicméně se nejednalo o zážitky, o kterých bych dlouze někomu vyprávěla. Byl to příjemně strávený večer, nic víc, nic míň. Highlightem samozřejmě byla možnosti si zařvat The Funeral, to bez pochyb.

Osobně na jejich další koncert v ČR (bude-li jaký) určitě půjdu, leč stoprocentně je doporučit nemůžu. Pokud chcete strávit příjemný večer při poslechu hudby (je to bar, takže na balkóně jsou stoly a židle a klidně můžete celý koncert prosedět), popř. jste milovníky rock folku, pak říkám ano, ale holt žádný nářez či celoživotní zážitek zde asi nenajdete.


Kam dál